Arnulffus chudým a kostelóm ty poklady rozdal. Jeden také kostel ve jmě svatého Petra apoštola tiem zbožím založil. Těch časuov, když otec svatý s tiem bratrem králem Georikem z základa kopaného sama prst noséšta, v tu dobu král, jenž slep dřieve byl, inhed prozřel. Tu Bohu poděkovav, pleš sobě proholiti kázal, a tak v zákonickém stavě Bohu snažně slúžil. Ten miesto svatého Arnulfa v Mecí biskupem volen. A kterakžkolivěk se dlúho bránil, však pro bezpřémnú prosbu uvázati se v biskupstvie musil.
A když svatý Arnulffus, biskupstvie vzdav, na púšti chtieše jíti, toho dne k němu jeho zvláštní přítel, svatý muž Romarikus, přijide, tu se mile uzřešta. Té noci kteraký se div stal, nesluší jeho zamlčeti. Když najviece lidé zesnuli, tehda se duom králuov zažehl, pojide po městu křik veliký. V ta doby muž svatý Romarikus, všed k svatému Arnulfu, jeho na modlitbách nalezl i řekl jemu: „É, milý otče, rač vyjíti, hrozný oheň večas všecko město spálí, a toť jsú již hotovi koni, napřed stojíce.“ To řekl Romarikus, ujem za ruku svatého Arnulfa, ven ho spěše ponúčíše. Tu mu svatý Arnulfus povědě a řka: „Nechaj, bratře milý, neslušie nám běhati, snad tě Božie přepuštěnie, ale s nadějí Božie milosti čekajme, kterak se to dokoná.“ To řek i káza se k uohni vésti. Tu se Hospodinu pomodliv, pravú ruku vzdvih, Boží mocí znamením svatého kříže oheň požehnal. Divný Buoh, jakž to brzo otec svatý učinil, tak inhed vešken oheň zhasl, a že ještě nesvítáše, domuov se odpočívat bezpečně vrátichu. Tehda jednomu bratru nábožnému dal Buoh viděti v povětří znamenie svatého kříže v plamenné postavě. K němužto hlas vece: „Vidíš li, bratr, toto svatého kříže znamení, tohoť jest mocí té noci svatý Arnulffus od ohně meč pryč obrátil.“ To viděv ten bratr, jiným všem nazejtří pronesl, proněžto všickni Bohu chválu vzdachu. Odtad se svatý Arnulffus nazejtřie, dav všem požehnánie,
