Arnulffus vece: „Nerozpakuj se, člověče, přijmi křest svatý, mocenť jest Jezu Krist tobě hřiechy odpustiti a tu nemoc uzdraviti.“ Tehda káza svatý biskup vodu přinésti, a jakž brzo malomocného pokřtil, tak inhed malomocný čist byl. A tak trůjí radost jměl. Jedno, že křtěn, druhé, že uzdraven, třetie, že štědrú almužnú obdařen. A když tak svatý Arnulffus milosrdnými skutky snažně Bohu slúžieše, často se od lidí v súkromě miesto vzdále, v jednotě se zavieráše, zvláště v jedné vsi, [jížto]text doplněný editorem[96]doplněno podle Pasionálu kališnického Dodomaka dějí, nedaleko od Mecie, a v druhé vsi, jiežto Kaciako dějí. Tu v těch všech bez příkazy lidské svá náboženstvie tajně pósobieše. A když jednú ve vsi, jenžto dějí Dodomaka, s těmi třmi svatými, jimžto byla tato jména Agilamat, Aron a Titus, přebýváše, struojce jeho dvorský, kúpiv jednu rybu, před biskupa přinese, jižto pro hosty k večeři připraviti kázal. A když rybu kuchař rozkuchal, v nie prsten zlatý nalezl a inhed jej před biskupa nesl. Jenžto prsten svatý Arnulffus poznav, že jej byl v řeku dávno uvrhl, Hospodinu pokorně chválu vzdal, již jako jistú naději maje, že mu Buoh všecky hříchy odpustil. Avšak proto na své mysli nedržel, ale v pokoře vždy se za hřiešného jměl. A tak svuoj svatý život zpořédil, jakžto by vždy milejí Bohu byl.
Potom inhed v skuoře v svatém zámysle poče králi Kolotarie posly a listy sláti, tajně ponucuje a prose, aby jiného biskupa místo něho voliti kázal, jenžto by byl křesťanským slovem i příkladem lid uče k Bohu vedl. A když to král uslyše, velmi se zamútil, nechtě rád tak svatého muže, své duše ráci i všie obci takého utěšitele, zbýti, proněžto mu zase list poslal psaný v tato slova: „Kněže a otče milý, vzkázal s nám, abychom miesto tebe jiného biskupa učinili. Nikterakž učiniti nemůžem, a tak jsme se radovali Božiemu zevení, abychom tě biskupem učinili, tolikež již s velikém smutkem mezi sebú rozmlúváme, kterak po tobě ostaneme. Protož, žádný otče, zamyslil li s, kam dobrým úmyslem pro své duše spasenie
