spasenie od nás pryč zajíti, prosíme tvé milosti, aby nás pro Buoh v smutné sirobě neostavoval.“ A když svatý Arnulffus královy prosby nikterakž uslyšeti nechtěl, zamyslil král, aby ku prosbě pohrozenie přičinil. Přijev k němu, dobrotivú jeho najprvé řečí nadstúpil a řka: „Otče milý, rač znamenati, co se zlého kostelu i všie obci skrze tvé od nás vzdálenie stane.“ V tom svatý Arnulffus jako slúp Duchem svatým potvrzený nikterakž po králi nepostúpil. To král uznamenav, jemu i jeho pokolení hroziti počel. K němu svatý Arnulffus vece: „Jest li muoj národ tvé spravedlnosti v zemi vinen, tiem jich duše očistíš, když na ně spravedlnú pokutu přepustíš. Pakli co nevinně nad nimi učiníš, věčné zatracenie pro to trpěti budeš.“ Tu se král velmi unáhliv, meč pochvátiv, na svatého se otce posunul. V ta doba jemu svatý Arnulffus, nic se nelekl, vece: „Ó, králi, proto král jsi i sloveš, aby smyslem i mocí nad jinými kraloval. Proč si se na mě, na sprostného kněze, tak hněvivě unáhlil? Kam se jest děl tvuoj královský smysl? Kde jsú tvého duostojného stavu mravové? Činíš mi právě tak, jako někda ciesař Nero svému pěstúnu Senekovi činil. Aj toť, jsem hotovějí umříti, než to jinak proměním, co jsem pro milého Jezu Krista zamyslil.“ Při tom stáše jeden z urozených na toho krále dvoře, jemuž Audoneus diechu, jenž byl potom biskup rotomajenský, člověk života svatého. Ten mezi ně vstúpiv vece: „Ó, žádný králi, tomu chce člověčieho rozumu duostojenstvie, aby sobě toho za milostivého spomocníka jměl, od něhožto život i královstvie máš, jehožto sobě milostiva mieti budeš, ač netoliko tomu svatému člověku v jeho zámysle povolíš, ale ještě nadto jemu všemi činy k tomu pomuožeš. Aj to, vidíš tohoto muže bohobojného, tvého věrného duchovnieho rádci, tak v dobrém zamyšlení Duchem svatým zapaluje, ješto by raději na smrt život svój dal, než by již déle světem ostal. Protož,