na púšti se bral. Kterak jest tu byl pláč ode všech lidí, kteraká žalost, musilo by kámen ne srdce býti, by tehdy bylo nezaplakalo. A když na púšť svatý Arnulffus přišel, kterak jest nábožně Bohu slúžil, mnoho o tom v mecké kronice jest psáno. Na čas u vnitřnie své mysli k Bohu vtrženie o divném Božiem způsobení myslí, svuoj čas zvědieše, kterak ta převšemohúcie dobrota našeho stvořitele, jemužto nižádného třeba nenie než sám v svého Bozstvie, ješto svrchovaně beze všeho nedostatka dosti jmá. Avšak toho v sobě krýti nechtěl, ale svět stvořiv i to vše, což na světě jest, všemohúcnost svého Bozstvie všem svým tvářém široce ukázal. Na to také často mysléše, kterak Buoh člověka ztvořil, to v svém Bozstvie dobře věda, že jeho přikázanie člověk přestúpiti móže, však jemu dobrovolenstvie neodjal. Ale když člověk přestúpil, v tom hřieše jeho Buoh vždy neostavil, ale jakož na věky předpůsobil, tak jest jej svého syna drahú krví vykúpil. Tu také na púšti rozličné milosrdné skutky ukazováše, vždy Bohu z toho děkuje, že jeho od tohoto světa vzdálil. Tu rozličné nábožné i jiné lidi malomocné ohavné k sobě pozova, obuv jim zúval, jich nohy umýval, utieraje celoval. Sám druhdy hlad mra, jiným jísti dával.
Ta hora, na nížto pústeníkový život vedieše svatý Arnulffus, dřéve vlasky Advencius slula, ale již slove hora svatého Arnulfa. Tu i dnes schrána jeho modlitebná toho kraje lidem známa jest, před nížto stojí jedno dřevo velmi krásné, svatým Arnulfem vsazené. Předtiem ta hora krópě vody nemějieše. A jakž svatý Arnulfus za to Boha poprosil, tak se krásná studnice tekúcie ukázala a ta jest tu i do dnešnieho dne. A když na té púšti svatý Arnulfus mnoho časuov Bohu snažně slúžieše, rozličně svuoj život trudil, k tomu se času přiblížil, v němžto Bohem přihotovaná odplata jemu dána měla býti. Nemoc naň trudná udeřila, v niežto, kterak moha, k svému příteli Romarikovi přišed, jemu i s jinými pověděl a řka: „Vězte to, žeť se již mého života
