králi milý, rač mu toho popříti a jeho popros, ať ráčí odpustiti tu vinnu, že si se naň unáhlil, a poruč se snažně jeho svaté modlitbě.“ V té věrné radě král se ukrotil a kázav své královně přijíti, oba před svatém Arnulffem na zemi padše, počešta jeho prositi, aby jim vinnu ráčil odpustiti a za ně Boha prositi. Tu otec svatý, spěšně přistúpiv, krále i s královú [z]text doplněný editorem země vzdvih, vinnu odpustil a s nimi dobrotivě promluvil. Tu jemu král vece: „Těch rad, otče milý, všemi činy, prosbú i hněvem tvému zámysle překážeti nebudu, ale již vizi tvé tvrdé v Božie ustavičenstvie, protož když to jinak býti nemuož, kam tě Duch svatý vede, tam jdi a Boha za ny pros.“
Tehda svatý Arnulffus od krále i od králové i ode všech jiných odpuštěnie vzem i pojide z králové síně, naleze před síní, ano se chudí, slepí, belhaví, siré, chudé vdovy i rozliční jiní lidé zběhli plačíce a řkúce: „Běda nám tebe, milý otče svatý, kto nám již viec, nebožátkóm chudým, bude tak milostivé almužny dávati, kto se nad námi slituje, kto nás již předejde?“ V tu dobu otec svatý, na ně se ozřev a milosrdně zaplakav, k nim vece: „Nemuťte se, dietky mé milé, neb ten, jenžto vám je dal tělo i duši, tenť vás dochová. Proto tě Hospodin na světě dvój lid ustavil, chudé a bohaté. Bohatí, ti milosrdnie Bohu vděčni súc, chtie li u Boha býti, mají chudým pro Buoh pomáhati, a chudí, jižto zde nic nemají, a za tuto chudobu na onom světě odplaty čakají. Avšak aby se v chudobě nerozpakovali, z dobrých lidí rukú divně je Hospodin krmí. A protož, dietky milé, najprvé hledajte královstvie Božieho, jiným vším Hospodin vás obmyslí.“ To řekl svatý Arnulffus, všecky požehnav, na své biskupstvie do Mece šel s tiem úmyslem, chtě, miesto sebe jiného biskupa ustavě, odtad na púště jíti. A když v Mecí bieše, andělským ponúcením přijel k němu strýčený bratr jeho jménem Georikus, jenž byl prvý král z rodu svatého Arnulffa, a ten slep bieše. Tu přijev, k svatému Arnulfu všecky své poklady dal. A svatý
