před knieže Spytignea proti Vítovi opatovi přinesl. Tu sočbu Spytigneus uslyšev, poče Víta opata nenáviděti. To uznamenav Vít opat, z bohobojnú bratří vzdvih se i bral se do jiné vlasti. Tu znamenajte, králi i kniežata, co závist zlého v rozličných zbořiech činí, ten hřích závist pravdy netrpí, a čehož sám míti nemůže, toho na všech zlostí postíhá. Ač který opat neb starosta chce v svém zboře čest a duchovenstvie ploditi, musí od svých mlazších proti sobě mnoho křivých řečí trpěti, proto ne vždy sluší všem řečem věřiti.
Když knieže Spytigneus zvědě, že Vít opat s tovařistvem zašel pryč, Němce jednoho nešvarného opatem místo Víta učinil. A když ten Němec v uopatstvie se uvázal, první noc, na jitřní ostav, uzřel, ano svatý otec Prokop v jedněch dřví stojí, podepřev se i promluvi k uopatu Němci a řka: „Od koho ty, Němče, zde moc máš vlásti? Co zde činíš?“ K tomu opat Němec odpovědě: „Mocná ruka kniežecie tu mi moc dala, abych tiemto klášterem, donidž sem živ, vládl.“ Svatý Prokop k němu vece: „Náhle ucti se a beř se preč, dokad hanby nedojdeš. Pakli toho neučiníš, věz to, žeť pomsta Božie na tě příde!“ A to řekl i zmisal. To viděnie opat Němec za obludu přijem, poče na to nic nedbati. Potom Němec opat čtvrtú noc k jitřní jide, ukáza se jemu opět svatý Prokop a řka: „Němče, proč si mé řeči nepřijal, a já tě příznivě napomenul. Věz to, žeť sem já synóm mým duchovním u Hospodina uprosil tohoto kláštera bydliště, ale ne tobě, Němče, jenž jsi tuto neprávě všel, ač tě knieže tu moc dal, ale jáť ji tobě odjímám i zapoviedám po dnešní den.“ A to řekl svatý Prokop i poče opata brlú bíti prudce. Tehda opat nic nemeškaje, [k]text doplněný editorem kniežeti v brzkosti přijev i poče praviti, kterak by mu se přihodilo. To knieže uslyšav, u velikém obdivě se užasl, ale že v srdci zlostí zapálen bieše, té až do své smrti neostal. A když podlé tohoto světa běhu knieže Spytigneus umřel, potom Vratislav v Čechách vévodú byl, knieže bohobojný, vší cti plný. A když
