dějí, jenžto město svatý Jan evanjelista v kniehách Božého Tajemství jmenuje. Z toho města svatý Allexius i bral se do jedné vlasti, jenžto Syria dějí, i všel do města Edisa. V tom městě jeden obraz našeho Spasitele Jezu Krista bieše, jenž obraz ižádným řemeslem nebyl učiněn než pravým Božiem divem. Ten obinuvše krásně chováchu. Tu svatý Allexius všecko, což jměl, chudým pro Buoh rozdal, v sprostné se rúcho oblekl, před kostelními dveřmi Svatý královny s jinejmi chudejmi žebře seděl, a což mu mimo potřebu almužny ostalo, to vše jiným chudým rozdal.
V ty časy otec jeho z Říma do rozličných zemí posly poslal, aby jeho syna hledali, jehožto vždy želeje, plakáše. Z nichžto posluov jedni se tu stavili, ješto svatý Allexí bieše, jeho nepoznavše, jdúc do kostela, jemu almužnu dali. Ale on je dobře znajíše, ač od svých slúh almužnu vzal, Bohu z toho poděkoval. Vrátivše se poslové, že jeho nenalezli, otci pověděli. Toho takú žalost otec a matka jmějiechu, tak že matka z jedné strany, jakž její syn Allexius bieše zašel, prostírajíc sobě na podlahách pytel, tuž i leháše, často plačíc a řkúc: „Tuto viec v mé žalosti budu, a zda někdy syna svého uzřím.“ Z druhé strany panna, jeho chot, k jeho mateři vece: „Dokad neuslyším o mém milém hospodáři, dotad jako samobydlná hrdlice v žalosti bydleti budu.“ V ty časy, když svatý Allexius sedmnádcte let před kostelem svaté královny sedaje almužnu bráše, obraz svaté královny, jenž v tom kostele bieše, k stráži kostelnému promluvi a řka: „Kaž tomu člověku Božiemu do kostela vníti, duostojenť jest nebeského královstvie a Duch svatý s ním přebývá a modlitba jeho jest vzácná před Hospodinem.“ A když ten stráže kostelní nerozumě, o kom by to obraz mínil, tehda obraz opět k němu promluvi a řka: „Tenť jest, ješto mezi dveřmi vně sedí.“ Tehda ten kostelník vyšed uvede v kostel svatého Allexí. A když se to po městu pronese, počechu svatého Allexí lidé ctíti. Té cti sv. Allexí nechtě, vstav odtad, zajide do města Laodicie a tu na koráb vsedl, chtě do
