milému mistru, svatému Petru, se přikázachom skrze naučenie Zacheovo, jehožto my i dnes učedlníci jsme.“
Nazejtřie s těmi třmi bratřenci, z Klimentem, s Aquilú a s Nicetem, svatý Petr modlit se Bohu odtad nedaleko odjide. Nahodi se jim jeden muž starý, chudé postavy, i promluvi k nim a řka: „Líto mi vás, bratří milá, neb pod dobrým úmyslem velmi vás blúdiec vizi, ani jest Buoh, ani jest čemu na světě se modliti, ani jest od které moci vyšší předjednánie čeho na světě, ale vše, což se děje, to náhodú přichodí a od hvězdné svrchnie moci. Jakžto jsem já sám v sobě pokusil, jenžto jsem nade vše učený v tom umění, u věščbách. Protožť razi vám, nebluďte, ale se modlte, ale což vaše přirozenie svrchního posúzení nese, to se vám stane i přihodí.“ Tehda svatý Kliment, naň zezřev, poče se domnievati, jako by toho člověka někda vídal. V tu dobu svatý Petr ponuce svatému Klimentu z bratřencoma, aby se s tiem člověkem pohádali a jemu, že jest Boží předjednánie tohoto světa věcech, totiš mocné Božie zpósobenie nad vešken běh přirozený, múdrým dolíčením ukázali. A když se s ním tak pohádáchu a jej pro jeho starost pro čest otcem nazýváchu, tehda Aquilla povědě a řka: „Co je toho potřebie, že jeho otcem nazýváme, a jmajíc zapověděno, abychom ižádného na zemi otcem nenazývali, jedno Boha na nebesiech.“ A to řekl Aquilla, ozřev se na starého muže, i povědě a řka: „Neměj za zlé, otče, že jsem mého bratra trestal, že tě otcem nazývá, tak máme přikázáno, abychom tiem jménem nižádného mimo Boha na zemi nenazývali.“ A když to propovědě, nasměchu se jemu všickni i [s]text doplněný editorem svatým Petrem okolo stojiece. A když otáza Aquilla, proč by se směli, povědě k němu svatý Kliment, vece a řka: „Neb to činíš, z něhožto jiné tresceš, nazejvaje tohoto starce otcem.“ Tehda on poče příti a řka: „Nevědě, nazýval li sem jeho otcem.“ V tu dobu promluvi
