učiti kázala. Faustinianus pro útěchu bieše najmlazšého syna Klimenta doma sobě ostavil, jemužto pět let vstáři bieše.
A když ta cná žena s synoma svýma přes moře plovieše, jedné noci vicher se vztrže, až koráb se o skálu rozrazivši i potopivši. Matku Metodianu k jedné skále vlny přinesechu živu. Tu na skále sedieci poče mysliti, bylo li by se hořem utopiti, svá milá syny ztrativši. Druhá mysl jí dieše: „Počekaj, zda je asi mrtvy nalezneš.“ A když jich ani živých, ani mrtvých nenalezla, žalostivým srdcem vzplakala. A tak plačíc, v žalosti sebe nečijíc, svoje ruce s svými zuby hlodáše. Ten křik žalostivý ženy té vlasti uslyševše, k nie přijidechu, tiežíc se, co by jí bylo, a ji těšíc. Mezi nimižto jedna žena k nie přistúpivši i poče jí praviti a řkúc: „Neplač, milá paní, nebť sem já také měla šlechetného hospodáře a ten mi jest v moři utonul a já, žalostivši i mnoho plakavši, slíbila jsem viec za muž nechoditi. A ty, ráčíš li v mém domku přebývati, jáť tobě ráda popřeji.“ Tu se jakž takž Metodiana utěšivši, a ta žena v svuoj duom ji přijemši, pracně svýma rukama dělajíc, potřebičku jí dáváše. Po malých dnech té chudé hospodyni dna ruce zlámala, takž obě pracné zůstaly. Svatého Klimenta mátě dělati nemóžiše, neb sobě v žalosti ruce zhryzla bieše, ale vstavši i poče žebrati a svú hospodyni krmiti.
A když se tomu plný rok skonal, tehda Faustinián, její hospodář, z Říma své poslal posly za moře, aby se vztázali, kterak se tam jeho hospodyni i z dětmi dálo. Ti tam šedše, viec se nevrátichu. Druhé posly poslal, ti se vrátivše do Říma, že jsú žádného tam nenalezli, ani paní, ani dětí, jemu pověděli. Faustinián to uslyšev, svého syna Klimenta doma snažně poručiv, sám na koráb přes moře plul hledat své panie a svých dětí, i byl tam dvadceti let, a nikdiež jich nenalezl. Jich syn Kliment v Římě bydléše a již se otce i mateře i bratří rozpačiv, oddal se na učenie, v němžto skóře
