ten kmet starý a řka: „Uvěřil li bych, že bylo předjednánie a všech věcí Boží předpósobenie, ale mé svědomie nedá mi tomu věřiti. Znal sem mé i mé ženy náhodnie přirozenie a znamenal sem běhy planetové, po němžto sem dobře pohodl, že jie se i přihodilo. Jala se svého sluhy milovati a tak se nebezpečenstvie a hanby bojéci, sen sobě falešný zamyslivši, s ním se přes moře vzdvihla a tu i utonula. Tak mi jest také muoj bratr pověděl, že jeho byla také počela milovati, a když uzřela, an na nie netbá, k svému sluze své milovánie obrátila. Z toho jí za zlé neslušie mieti, neb se jí tak mělo přihoditi.“ A to řekl i jal se všeho rozprávěti, kterak jest s synoma a s čeledí za moře zaplula a tu utonula. A kterak je on hledaje jich, zase se domuov nevrátil. A když to synové uslyšechu, poznavše, že jest jich otec, radostivě chtiechu se jeho chvapiti, ponuce jim sv. Petr, aby to neučinili, jeliž on káže. Tehda k tomu starci, k jich otci, svatý Petr propovědě a řka: „Ukáži liť tvú hospodyni s tvými se třmi syny, chceš li věřiti, že náhodné osúzenie příbězi, jakž ty věříš, nic nejisú, ale Božie předjednánie.“ K tomu stařec odpovědě: „Jakež jest nelze tobě toho naplniti mně, což s mi nynie slíbil, takež nelze, by se co dálo bez náhodnieho osúzenie.“ V tu dobu svatý Petr k starci vece: „Aj toť, syn tvuoj Kliment, a toť dva syny tvá, blížence Faustus a Faustin.“ V tu hodinu muž svatý, otec jich, u veliké radosti ohromením omdlev pade. Tehda synové, z hrozným pláčem k němu padše, jeho celováchu a bojéce se, by s té mdloby neumřel. Tu dlúho ležavše a jako z uotrapy vstavše, počechu otci rozprávěti všeckno pořád, jakžto se jim přihodilo. A když to jich mateři pověděchu, z hrozným pláčem poběže křičiec a řkúc: „Kde muoj milý pán, kde jest muoj milý hospodář?“ Tehda on je zaslyšev, proti ní s pláčem poběže. Tu se mile plačíc přitúlešta. A v ty časy i z dětmi [s]text doplněný editorem svatým Petrem ostašta. Toto všeckno svatý Kliment v svých knihách sám o sobě psal.
V ty časy svatý Petr do města
