[473]číslo strany rukopisua nad ní přietelé velikú žalost páší[1480]podtrženo, Hankova excerpce. K niejžto svatá Savina vecě: Pro měť ona neumře. A to řekši, té nemocné ruku vzemši, ju zdrávu nahoru vzvedla. A potom, což jie prosili, aby tu na hospodě ostala, nikakž nechtěla, ale odtad šedši, až k tomu městu, jamžto[1481]podtrženo Hankou, in margine různočtení „gimzto“ jiej anděl jíti kázal, za míli bliz byla. Povědě k svéj tovařišcě a řkúc: Čas jest, odpočiňva tuto. A když tak odpočívajíc sediesta, jeden muž vzácný jménem Literius z města jda, k nima přistúpiv, otázal: Odkad jsta? Jemužto svatá Savina vecě: Já jsem z tohoto města. K niejžto ten muž vecě: Pročs mentíš[1482]podtrženo, Hankova excerpce, ano po řěči znáti, ež si hosti. K tomu ona odpovědě: Zajisté, pane, pútnicě sem a hosti a bratrcě mého Saviniana dávno ztrativši chozi hledajíci. Jiejžto ten muž vecě: Ten člověk, jehožto ty hledáš, přěd malými časy sťat jest a na takémto miestě pochován jest. Tehda svatá Savina na zemi padši, počě sě bohu modliti žalostivým srdcem a řkúc: Mój milý hospodine, jenžtos mě do dnešnieho dne u méj čistotě choval bez poskvrny, rač mi juž tak z pracných cěst pomoci, abych sě juž viece netrudila. A tvéj svatéj milosti porúčěji tuto tovařišku mú, ješto je pro mě mnoho trpěla, a bratrcě mého, jehož sem zde hledavši nenalezla. Rač mi ho dáti v svém svatém nebeském království viděti. A jakž tu modlitvu brzo dokonala, tak na tom miestě klečieci duši pustila. To jejie tovařiška uzřěvši, žalostivě počě plakati, nemajíc své panie živa[1483]podtrženo, Hankova excerpce čím pochovati. Tehda ten muž cný Literius, jenž s nima na cěstě bieše