chotě, jehožto jako lva v divokosti nemilostivého nalezši, k tobě jako pitomého beránka navedla jest. A jakžto brzo svatý Urban dorcě, tak sě inhed jemu počestný kmet, držě knihy zlatým písmem psané, zjěvil. Jehožto jakž brzo Valerianus uzřě, tak inhed s velikú úžěstí na zemi padl. Tehda jeho ten kmet pozdvih, jemu na těch knihách čísti kázal. A tu takto bieše psáno: Jeden buoh, jedna viera. Jeden křest, jeden buoh všěch otec nade všěmi námi. Jakžto Valerianus přěčite, tak jeho ten kmet otázal a řka: Věříš li, jež jest to tak, čili ješče nedóvěříš? K tomu Valerianus odpovědě, jako provolav a řka: Nenie pod nebem, co by mohlo pravějie věřeno býti. A jakžto vecě, tak sě s jeho očí skry.
Tehda Valerianus ot svatého Urbana svatý křest přijem, k svatéj Cecilí sě vrátiv, nalez ji, ana s andělem mluví. Jenž anděl dva krásná věncě, jeden róžěný a druhý liliumový, v rucě držieše. Ježto jistá věncě na svatú Cecilí a na Valeriana vstaviv, vecě: Tuto věncí čistým srdcem chovajta, nebť sem jě z rájě přinesl. A tať nikda nezvadneta, aniť kdy své vóně potratíta. A nikte těch nikda viděti nemoci bude, jedno ti, ješto čistotu milují. Aj Valeriane, ežs probytečnéj radě uvěřil, pros, což chceš, budeš uslyšán. K němužto Valerianus vecě: Nic na tomto světě libějšieho nemám než vlastnieho bratrcě svého. Za toho proši,
