aby ten také tuto svatú vieru poznal. K tomu anděl vecě: Líba jest buohu prosba tvá. Věz to, jež oba skrzě krve pro vieru prolitie k bohu pójdeta.
A když jeden čas skoro potom bratr Valerianóv jménem Tiburcius k bratru přišed, róžěnú a liliovú vóni počiv, povědě a řka: Divné mi jest, kde sě je ta róžěná a liliová vóně v tento čas v zimný vzala. Poznávaji sě vám, jež sem tú vóní tak posílen, ež to dobřě na sobě čiji, v tuto hodinu sem vešken proměněn. Jemužto Valerianus vecě: Mávě s Cecilí tak stkvúcie vencě i tak znamenitě krásné, jichžto ty viděti nemóžeš. Ale jakož mým uprošením sem tobě obdržal, aby vóně počil, takež, uvěříš li, ta věncě uzříš. K tomu Tiburcius vecě: I ve sně li slyši to, Valeriane, čili najěvě mluvíš? Jemužto Valerianus odpovědě: Do té doby ve sně smy byli, ale již sme na pravú cěstu stúpili. Jemužto Tiburcius vecě: Otkad to vieš, bratře muoj, Valeriane? Valerianus odpovědě: Anděl buoží, tenť mě je naučil. Jehožto ty také moci viděti budeš, otpovieš li sě pohanských modl a svatý křest přijemše. Této všie řěči potvrzije svatý Ambrož. V tu hodinu svatá Cecilia počě svému deveřovi Tiburcovi tak dlúho pohanské modly hyzditi, ež počě inhed Tiburcius řéci: Pravé hovado jest, ktož jinak věří. Tehda svatá Cecilia jasně k Tiburcovi přistúpivši, jeho prsi pocělovavši, vecě: Tepruv to dnes poznaji, jež si mi přívuzen, neb si již diáblové modly potupil. Jdětaž s svým
