Svatá Cecilia byla z Říma znamenitého rodu a v křesťanskéj vieřě ot svého dětinstva vzchována. A svaté čtenie na svatých prsech schovavši, skrytě nosieci, i ve dne i v noci o buozě mluvieci, buohu sě modléci, nikda neodpočinieše. A zvlášče za to prosieci, aby ji ráčil hospodin v jejie čistotě schovati, a když kakž kuoli proti jejie vóli zajednáno, jemužto Valerianus řekli, ji oddali a jistýť den svatbě ustavili.
Svatá Cecilia na nahém těle žíni nosieše, ale v svrchniem v drahém rúšě počestně chodieše. A v kterúž koli hodinu hudci v uorhany a v rozličná řemesla, jakž jest obyčěj, pro veselé vzhudiechu, tak inhed svatá Cecilia samému buohu v svém srdci vzezpieváše a řkúc: Buď mé srdce, milý hospodine, i mé tělo neposkvrněno, abych nebyla pohaněna. A tak sě těch dní postieci a buohu sě nábožně modléci, svému sě spasiteli porúčieše. A když ta noc přišla, v niejžto měla s svým chotem pokládána býti, promluvila, již na svém pokoji jsúc, k svému choti a řkúc: Muoj přěmilý choti a přěšlechetný mladečku, měla bych s tebú jednu pilnú věc mluviti, přisáhl li by mi, chtěl li by to tajno držěti! Jiejžto když Valerian slíbi nepronositi, svatá Cecilia k němu vecě: Mámť jednoho anděla, jenžtoť mě velmi miluje a mého těla snažného stráží. Ten, uznamená li, a ty mne i málo nelepým milováním dotekl, inhed tě urazí i zatratíš květ nádobné mladosti své.
