zatmilo tak, jež Římené sě užasše, velikým strachem z města běžiechu.
Zatiem uslyšav římský starosta jménem Palmacius, jež svatý Kalixtus s svými žáky v Římě za řěkú tajně bydlí, uprosil to na ciesařovi, aby všickni křestěné, proněžto sě ty zlé příhody nad městem dějí, byli zahlazeni. A v tu dobu Palmacius, když pojem s sebú množstvie rytieřstva, na křesťany jdieše, na tom miestě všichni zeslnuli. Proněžto sě užas Palmacius, ciesařovi pověděl. To ciesař uslyšav, u věcšiej žalobě sě rozhněvav, kázal sě všěm třetí den sníti a druziej modle obět vzdáti. A když tak obět vzdáváchu, v tu hodinu jedna děvečka, dci jednoho pohanského knězě jménem Juliana v hroznéj otrapě běsa v sobě učivši, počě volati velikým hlasem a řkúc: Buoh Kalixtóv jest živý buoh a pravý, a ten sě na našě nečisté skutky hněvá. To Palmacius uslyšav, k svatému Kalixtu přišed, s svú paní i se vší čeledí svatý křest přijal. To uslyšav ciesař, poručil ho jednomu kniežěti, jemužto řekli Simplicius, zda by ho kak krásnú řěčí mohl od svaté viery odvésti, neb velmi múdrý a obci potřěbný bieše. Zatiem Palmacius za obyčěj sě buohu modléše a jiné k svatému krstu připravováše. To ciesař uslyšav, kázal všěm křščeným hlavy stínati, ale svatého Kalixta pět dní hladem mořě, na každý den kyji tepúc, přěchoval a najposledy k jeho hrdlu kámen přivázavše, v studnici uvrhli.
