nic nemluvi, ležal. Ale v ten čas velmi zavolal a řka: Počakaj mne, otčíku, večas po tobě pospieši! Jehožto když bratřie otázachu, co by skrzě to mienil, odpověděl jim a řka: A zda nevidíte otčíka našeho Františka, an jde do nebes? To řek, inhed skončal.
Potom po těch časiech když jedna paní nábožná svatého Františka roznemohši sě skončala a kněžie sě sebravše, okolo jejie těla za duši nešpor pějiechu, v tu hodinu ta paní umrlá na nosidlách sě pozdvihši, jednoho z těch kněží k sobě pozvavši, k němu řekla: Otčíku, chci sě zpoviedati, nebť sem byla umřěla, jednoho hřiechu sě nezpoviedavši, byla sem do hrozného žalářě otsúzena. Ale když svatý František přěd buohem sě za mě přimluvil, proněžto mi sě dáno jest opět k tělu navrátiti. A jakž sě tohoto hřiecha odzpoviedaji, tak na tom miestě inhed skončěji. A tak sě jest stalo. Jakž jest ten hřiech pověděla, inhed skončala.
Život svaté Pellagí tuto
Svatá Pellagia byla rodem z toho města, ješto Anthiochia slóve, u bohatství movitá, v tělesnéj krásě slovutná, v rúšě a ve všěch svých nraviech jěšitná. Ta když jednú přěs město jdieše v uokovaném zlatem a střiebrem rúšě, drahým kamením okrášlené, a za ní i přěd ní jdieše mnoho panen i panicóv krásně oděných, zazřěv jeden otec svatý biskup jménem Nomerius, počě velmi plakati, na to mysle, ež sě ona viece snažieše než on, kak by sě buohu líbil. A tak u velikém pláči padl na zemi,
