na hrdle pověsiv, nosil. Jeho také lože popel a žíně byla. Proňežto sě o ňem píše, jež jeho svatý život tak jest byl ukrutný, ež by nebyl svatými divy potvrzen, nikte by tomu uvěřiti nemohl. A také což jest divuov buoh skrzěň učinil, kto by byl jeho svatosti nepřědeznal, vše by byl to sobě za omyl početl.
To sě také o ňem čte, jež jeden čas v jednom domu když bieše večeřal, počěchu opět znova stoly ubrusy přikrývati. Tehda svatý Germanus otáza: Komu to stuol připráviete? Oni odpověděchu: Připráviemy oněm dobrým hostem, ješto v noci chodie. To uslyšav svatý German, bedlivě těch hostí čakal, chtě viděti, kací by byli. V tu hodinu uzřě, ano diábli v člověčiej tváři v duom jdú, jimžto inhed boží mocí přikázav, aby sě z domu nehýbali, všichnu čeled vzbudil i otázal, znají li ty jisté hosty. A když jemu pověděchu, ež sú jich súsědi a súsědy, káza svatý German všiej čeledi do jich domóv jíti. Tehda oni šedše, všěcky súsědy doma nalezli. A tak nalezeno, ež diábli po domiech chodiece, lidmi obluzováchu. Ty diábly svatý German z domu boží mocí zahnal.
Jeden také čas do britanské země jdúc, jeden učenník svatého Germana na cěstě sě roznemohl a v tom městě, jemužto Cormandora dějí, sleh i umřěl, a tu pochován. A když sě zasě z Britanie vrátil, kázal rov toho svého učenníka odkopati a jeho jménem zavolal a řka: Kak sě máš, chceš ješče se mnú na světě popracovati? Tehda ten ožil učenník a k svatému Germanu promluvil a řka: Dobréť bydlo mám, nechciť sě opět na svět vrátiti. Svatý German vecě: Milý synu, a ty tu u bozě odpočívaj. V tu hodinu inhed
