všeho dobrého nabravše a Mariji Mandaléně všě své věci poručivše, po moři do Říma pluli. Přěs jednu noc a přěs jeden den na moři veliký vietr sě vztrže, až sě na vlnách velmi koráb metáše. Tu sě všickni zamútichu a zvlášče kněžna, jenžto těžka bieše, neb ju inhed bolest nadstúpi. V niežto bolesti dietě porodivši i umřěla. To děťátko ručičkama čpýráše, hledajě u mateře pokrmu a žalostivě pláčě. Tehda kniežě tu žalost nad sobú i nad svým dietětem vida, počě velikým hlasem, žalostivě pláčě, řéci: Běda mně, nebožčíku nesčastnému, aj toť sem syna mnoho časóv žádal a teď muši oba ztratiti, svú milú paní i své dietě. Ona juž přěde mnú umrlá leží a děťátku pokrmu kto přidá nynie!
V tu hodinu mořcí přievozníci vzvolachu a řkúce: Vyvrzte náhle toto tělo umrlé u moře, ač živi chcete i sami býti, nebo dokad to umrlé tělo s námi bude, dotad búřě na moři nepřěstane. To řekše, tělo umrlé vzdvihše, chtiechu u moře vrci. V ta doba kniežě jako žalostivý pútník přistúpiv, vzprosi jich a řka: É, ponechajte, takť sě často u bolesti paniem přiházie, ežť po děťátku omdlévají. Ponechajte málo, zdať okřěje. To proto mluvieše bojě sě, by jie u moře neuvrhli. Zatiem bliz odtad přěpluvše, jeden malý ostrovec na moři sě ukázal, jenž uzřěv to kniežě, umysli své děťátko s umrlú matkú tu ostaviti, než rybám u moři sniesti dáti. Tu jedva mořké korábníky najal i přěprosil, aby k tomu ostrovu připluli. Tu připluvše, jež vše skála bieše, rovu nemohli učiniti, ale tělo jejie súkromě na skále pláščem jejie přikryvše položili a tu živé děťátko pod pláščem u jejie prsí ostavili. V ta doba kniežě, nad ní stojě, s velikým
