jemu odpovědě a řkúci: Přistup sěm blíže a to vše, což žádáš věděti, toť povědě. Tehda ten kněz velikým strachem třasa sě, napoly blíže než dřieve k jěskyni přistúpiv, ju takto mluviece uslyšal: Pomníš li, kněže, o onéj slovutnéj hřiešnici, o niejžto sě v svatém Čtení píše, ješto přistúpivši k nohám svého spasitele, svými slzami jě umývala, svými vlasy utierala a tu sobě odpuščenie svých hřiechóv obdržala! K tomu ten boží kněz vecě: Pomni, a tomu jest viece než třidcěti let minulo, jakž svatá cierkev věří, jež sě jest to stalo. Maria Magdaléna vecě: Jáť sem ta jistá a tuto, juž třidcěti let člověka neviděvši, bydli a, jakž si včera viděl, na každý den sedm krát anděli mě pod nebesa vznášějí, tu sě sladkých nebeských piesní naposlúchajíc, opět sě tuto vráci. A protož, že mi jest hospodin zěvil, jež mám k ňemu s tohoto světa jíti, jdi k svatému Maximinu a jemu pověz, ať na Veliku noc ke mně přída, v jitřní hodinu u mój modlitevný pokojík sám jediný vende a tu mě nalezne mezi andělskými rukami stojiece. Jejie řěč ten kněz, jako anděla mluviec, slyšieše, ale jie nevidieše. Odtad vstav, k svatému Maximinu šed, vše jemu pověděl.
To uslyšav svatý Maximin, s velikú radostí hospodinu poděkoval a tak, jakž ona rozkázala, ten den v tu hodinu k niej všel. A tu ju mezi anděly stojiece dva lokty nad zem zvýš nalezl, jenžto ju teprv biechu od nebeských piesní snesli. A tu stojieci, rucě spenši hospodinu sě modléše. A když k niej svatý Maximin přistúpiti nedrznieše, ozřěvši sě jemu vecě: Přistup sěm, otčíku, blíže, nevztýchaj sě své dcerky! V tu dobu svatý Maximin přistúpiv, uzřě tvář jejie jako slunce sě stviece. A to div nenie, neb vždy na andělskú krásu hlédáše a v nebeských
