kameníčkem hrá, běhajě po ostrově. Tomu sě silně otec jeho počě diviti, kaké by to dietě bylo a inhed z korábi na ostrov vystúpil. A když jej to děťátko uzřělo, ež bieše nikda lidí nevídalo, velikým během k umrléj mateři pod plášč sě vrazi. V túž dobu to kniežě k svéj paní přistúpiv i zaplaka, pozdvihna pláščě, uzřě, ano děťátko od své matky prsí pokrm přijímá. Tu vzem je na svoji rucě i vecě: Ó, milá Maria Mandaléno, kak bych byl já sčastný člověk, by má milá paní živa byla a se mnú sě do mé vlasti vrátila. Vědě to i tomu s pravú věrú věři, jež ty, ještos mi na bozě syna obdiržala a tuto dvě létě jej divně živila, takež mi mú milú paní svú svatú prosbú vzkřiesiti móžeš. Netáhl on toho dořéci, až ta paní umrlá jako ze sna procútivši, vzdechši, vecě: Ó, přěsvatá Maria Mandaléno, kak jsi ty přěduostojná přěd hospodinem, tys mi u méj bolesti, u mého dietěte těžkém porození svéj neduostojnéj sluzě poslúžila. To uzřěv kniežě, jako z velikého otrápenie divě sě, vecě: Ó, má milá hospodyni, živa lis? Ona odpovědě: Živa jsem a teprv s té púti jdu, tu ještos ty byl s svatým Petrem, tudyž sem já byla. I všěcka miesta, ješto Ježíš umučen i na nebesa vstúpil, s svatú Maří Mandalénú za váma chodieci, ohlédavši, spamatovala. I počě, jakž sě tam jejie kniežěti s svatým Petrem dálo, všecko pořád praviti. Tu oba i s dietětem na koráb vsědše, do své vlasti Marsilie připluli a tu z korábi vysědše i nalezú svatú Maří Mandalénu, ana božie slovo káže. A tu inhed přěd ní s pláčem padše, vše, což sě jima na cěstě přihodilo, pověděvše, od svatého Maximina křest přijěli. Od toho miesta zlámavše všě diáblové modly, u Marsilí u městě