než jejie boha, o ňemžto káže, hněvati. Proňežto zjitra vstavše, kázachu tu svatú čeled do hospody uvésti a jim cnú potřěbu dáti. A když jednú Maria Mandaléna kázáše, to jisté kniežě k niej povědě a řka: Móžeš li té viery, o niejžto kážeš, pravým rozumem brániti? K tomu Maria odpovědě: Hotova sem mé viery, vlášče vešdajšími divy mého mistra, svatého Petra, jenž v Římě přěbývá, brániti, a jež pravá viera jest bohem zěvena, rozličně ukázati. K niejžto kniežě i s kněžnú pověděšta: Aj toť tvému povědění chceva oba ve všem věřiti. Móžeš li náma od tvého boha, o ňemžto kážeš, syna uprositi! K tomu Maria Mandaléna vecě: Nenie li jiného, proto od svaté viery odlúčena nebudeta. To Maria Mandaléna řekši, za to hospodina prosila i uslyšána. Ta kněžna počenši syna i porodila.
V ta doba kniežě zamysli jěti k svatému Petru do Říma, chtě viděti, jest li tak, jakžto svatá Maria Mandaléna o svatém Petru kázala. K ňemužto vecě kněžna jeho: Nikakž toho nečiň, by sě chtěl tam beze mne bráti. Jakž ty pryč puojdeš, tak za tobú, a když sě vrátíš, a já za tobú, a kdež ty budeš, a já vždy s tobú. K tomu kniežě vecě: Ne tak má býti, kněžno má milá, vieš to dobřě, ež si těžka a na moři jest rozličné nebezpečenstvie, snadno by mohla zahynúti, a protož doma u pokoju ostaneš a naše sbožie zpravovati budeš. Po téj řěči kněžna nepostúpi, ale inhed na zemi slziec padla, prosiec, aby ju s sobú pojal. Tehda kniežě juž jinak nemoha učiniti, na tom ju uslyšal. A když na cěstu chtiešta, přistúpivši Maria Magdaléna, na jejú obú ramenú kříž učinila, aby na všiej cěstě diábel jima nemohl přěkaziti. V ten čas lodí připravivše, s sebú
