ona tu vždy ostavši, horúcími slzami plakala, s drahú mastí čakajíci, aby jeho mrtvé tělo svaté pomazala. Toť jest ta Maria, jiejžto sě hospodin z mrtvých vstav najprvé ukázal, jížto jest také apoštolnicí i kazatedlnicí učinil, neb ona jest, jakžto svatí apoštoli božie slovo chodiec po vlastech směle kázala.
Potom po božiem na nebesa vstúpení čtvrténádztého léta, kdyžto židie na apoštoly velikú pohromu učinivše, z svých vlastí jě vyhnachu a svatého Ščepána ukamenovachu, tehda sě apoštoli po světu rozběhše, slovo božie kázáchu. Těch časóv bieše svatý Maximinus biskup s apoštoly, jeden z sedmidcát učenníkóv, jemužto svatý Petr apoštol vlášče Mariji Mandalénu poručil bieše. To zlí lidie sznamenavše, jež ten svatý sbor, točíš svatý Maximin, Maria Mandaléna, svatý Lazař, svatá Marta a svatá Marcilla, dievka svaté Marty, a svatý Celidomus, jenž sě byl slep urodil, jemuž Ježíš, jakžto sě ve Čtení píše, zrak vrátil, a mnoho jiných dobrých křesťanóv v Jezukrista věřících, na jednu lodí na moře bez vesl jě vsadivše i beze všeho orudie po moři pustili, aby tak plovúce ztonuli. Tehda boží volí do té vlasti, ješto Marsilia slóve, zdravě připluli. Tu jim nikte hospody dáti nechtěl, ale pod jedno přístřěšie mezi vraty jednoho slovutného člověka, jenžto nad diáblových modl domem vládnieše, tu všedše i bychu. Uzřěvši to svatá Maria Mandaléna, ano rozliční lidie běžie, chtiec svým modlám počest vzdáti a jim sě modliti, vstavši, jasnú tváří prostraným promluvením počě jim kázati a od těch diáblových modl, aby v ně nevěřili, radú odhoňovati a řkúc: Jeden jest pravý bóh, stvořitel všeho světa Jezus Kristus. Tu sě všickni podivichu tak jejiej počestnéj
