pokorně trpěl. A tak plačíci, jeho tvář k svéj tváři nazdvihajíci cělováše. V něku dobu na lidi sě ozřieci, plaččivě mluvieše a řkúc: É, plačte se mnú všickni, tak žalostivú matkú mě vidúce. Měla sem ho sedmnádcěte let v svém domu, i neznala sem ho, naliť byl muoj přědrahý syn. V ta doba také jeho chot přiběhši, horúcími slzami plačíci, na jeho svatém tělu padši i počě žalostivě mluviti a řkúc: Ó, přěžalostivé mé vdovstvie, ó, přěmilá má útěcho, s námis bydlil a sobús nás nikda neutěšil. Podlé toho s nimi vešken lid plakáše. Tehda otec svatý papež s ciesařoma na krásně připravených nosidlách tělo svaté položivše, prostřěd města postavivše, po vše město poslachu, aby volali a řkúc: Nalezen jest boží člověk, jehožto smy všickni hledali. V ten čas se všěch strán lidie poběhú a kteříž ho nemocní dotkniechu, slepí, chromí, malomocní, ti inhed uzdraveni byli. Ty divy ciesařě oba vidúce, sama s svatým otcem papežem nosidla na sě zdvihše i ponesechu. A jež veliký dav bieše, kázašta ciesařě peniezě zlaté i střiebrné na všě strany sypati, aby tak s menším davem do kostela mohli dojíti. Však lidie peněz nic netbajíc, k svatého Alexie tělu vždy sě dáviechu tak, jež jedva pro lidský dav v kostel svatého Bonifacie přijidú. A tu pod stráží za sedm dní to svaté tělo tu ostavivše, drahým hrobem dospěvše, jeho svaté tělo schovali, tu ješto i dnes hospodin skirzě jeho svatost s rozličnými lidmi velikú milost činí. Amen.
Život svatého Arnolfa
Svatý Arnulfus byl biskup u městě Meci u počstě biskupovém desátýnástý
