uzřěchu jeden slúp z nebes, nad ním svietiec, a při tom slúpě jeden přízedník svatý. V tu hodinu viděl, ano anděli jedni dolóv a druzí nahoru sě vznášějí. Pro něhožto slúpa znamenie lidie na púšči v jěskyni svatého Řehořě nalezše, jeho pochopili a bezděky do Říma přivedše, papežem učinili.
Kak jest tehda v ten svatý úřad nerad vstúpil, o tom sám v jedněch knihách píše a řka: U mém těžkém pastýřovém stavu, když sě rozpomanu, kak jsem u bydle pokojném bez přiekazy vší myslí u bozě sě kochal! V tu dobu sě rozpomínaji, co jsem ztratil, a inhed vizi, jež pro tu ztrátu jmám obtieženie v tom stavě, v němž bydli. Aj toť mnú tohoto světa neprázdní jako mořské vlny i sěm i tam mecí. A když sě na dřevní pokojný stav rozmysli, jako sě zasě ozřěv, břěh uzřě, vzdechnúti muši. Ale jež ješče ten mor v Římě bieše nepřěstal, kázal svatý Řehoř po křížích, všě svaté vzývajíc, choditi.
A ten čas bliz bieše od Veliky noci. A zvlášče přikázal, aby přěd sebú nosili ten obraz matky buožie k nie velmi podobný, jenž byl svú rukú svatý Lukáš napsal. A když tak s tiem obrazem chodiechu, tehda povětřie, ješto tehdy smrdatými mhlami zatemněno bieše, to sě počě, ano všickni hledie, přěd tiem obrazem čistiti a na obě straně sě rozstúpaje, ot obraza sě vzdalováše. V tu hodinu uslyšěni jsú hlasové andělščí nad tiem obrazem a takto zpievajíc: Královno nebeská, vesel sě, aleluja, neb ten, jehožtos v svém životě nosila, aleluja, z mrtvých jest vstal, jakžto byl pověděl, aleluja! A v túž hodinu svatý Řehoř
