přivésti. A uznamenav, ana sě tvrdě u vieřě svatéj drží, kázal ji rozličně mučiti. A uzřěv, ana na to nic netbá, ale pro Jezukrista míle trpí, odsúdil ji na smrt, v tato slova řka: Já tuto dievku pro to, jež našě buohy tupí a ciesařového přikázanie nedrží, na smrt otsuzuji a jejie hlavu i stieti kazuji. To svatá dievka uslyšěvši, v nebesa vezřěvši, svoji rucě spenši, buohu nábuožně poděkovala, jež ji ráčil k svatým děviciem a mučedlniciem přilúčiti. A když ji na smrt vediechu, tehda jeden písař sedě a listy píšě, k niej vecě: Kam jdeš, zlá nedobrá? K němuž ona vecě: Jdu do rozkošného sadu mého milého chotě, jenž mě jest dóstojnú učinil koruny svatých mučenníkóv. K niežto Teofilus, posmievajě sě, vecě: Když do toho sadu přídeš, pošli mi róžě, ješto tu rostú. Tehda svatá Dorotea, když na to miesto svého skončenie přišla, buohu sě poručila a v túž hodinu jednú ranú nemilostivý kat jejie svatú hlavu sťal. A inhed zjěvil sě jeden robíšek malý, kakž koli zímě bylo, nesa košík róžie jako novosebrané, a k tomu písaři přišed, vecě: Aj toť róžě, ješto tobě poslala má sestra Dorotea z rájě chotě svého. To ten písař uzřěv, zavola velikým hlasem a řka: Ó, kak jest mocný a pravý buoh, o němžto nám jest kázala svatá Dorotea! A slepí jsú všichni, kteříž jejie slovóm nevěřie. To uslyšav Fabricius súdcě, kázal jeho jieti. A když jeho nemohl ku pohanským modlám obrátiti ani hrózú, ani dobrotivú řěčí, kázal jemu hlavu stieti. A tak ta dušě do nebes šla a tu sě s svatú Dorotú nalezla a tu s ní kralije