sě užasše, otevřěna žalářě nechavše, pryč běžěly. Někteří dobří lidé přišedše, počěchu jiej veleti pryč odtad jíti. Jimžto svatá Háta vecě: Buoh toho nedaj, bych svú koronu ztratila a své strážě v zamúcení ostavila. Potom když Quincianus po čtyřech dnech opět, hrozě jiej, počě ji ku pohanským modlám nutiti, svatá Háta k němu vecě: Slova tvá bláznová jsú a nepravá. Ó, přěhubený, oč sě pokúšieš, vele mi sě tvéj kamennéj modle modliti a mého Jezukrista, jenžto mě, jakžto vidíš, uzdravil, nechati! K niejžto Quincianus vecě: To já večas uzři, pomóž liť Jezus Kristus. V tu dobu Quincianus kázal hrncové skořěpiny na horúcie uhlé metati a svatú Hátu obnažiec, na nich váleti. A když to učinichu, potřásla sě země tak, ež veliká strana města sě obořila a dvě rádci Quincianově tu sešle. A zatiem vešken lid počě volati a řka: To sě nám vše děje pro této nevinné dievky krev. Proněžto Quincianus toho země potřěsenie sě užas a také sě obcě ubav, kázal ji do žalářě spěšně trpočiti. V němžto žaláři poklekši, modlitvu buohu učinila a takto řkúc: Muoj milý Jezukriste, jenžtos mě stvořil a od mého dětinstva ostřiehal, mé tělo od poskvrny uchoval a mě nad těmito hroznými mukami tvé slavné posílenie dal, rač přijieti dnešní den duši mú v tvé svaté královstvo. A netáhla svatá Háta té modlitvy dokonati, až inhed duši pustila a buohu sě dostala. To sě dálo po buožiem narození dvě stě šestdesát čtvrté léto za Decie ciesařě.
A když křestěné jejie svaté tělo pochopivše, poctivě, jakžto slušalo, pochovali,
