[265]číslo strany rukopisumú všecky věci své, kromě tebe samé, panie mé. Abych já nebyl vděčen takového dobroděnie, a učinil bych tak veliký hřiech! Ač by kolivěk pán mój nic o tom nezvěděl, avšak pán bóh mój sezřel by to všecko. I mámť doufánie, žeť mě zprostí z této služebnosti a navrátí mě v svobodu a ukáže mi tvář otce mého Jákoba a poctivú starost krásy jeho.“ A ostrabiv se Jozef, řekl paní své: „Vypuď od sebe, paní, ďábla toho, který trápí tě, a slib almužny bohu, ať dá tobě dar bázni své. Nebo rufián a nevěstka jedniem ohněm pálé se!“

A tak paní, jsúc zahanbena, odpadla Jozefa, ale zamilovánie zlé žádosti neodpadlo jie. Bieše paní Jozefova přéliš počestna přede všemi lidmi, ale již ovšem připravováše se ohyzdně, nebo obláčieše se v zlatohlavy a vymyšlenými mastmi mazáše tvář svú a oči své líčieše barvami, aby před Jozefem pěknějšé se zdála.

Opět po několiko dnech, když paní smahla žádostí zamilovánie Jozefa, opět skrytě v schráni došla Jozefa a celovati jej chtieše. I trhla jím na lože a sama se stydce vydáváše, v ničemž muže nestydiecí se. Vida Jozef ohavnost panie své nahoty, zastyďal se náramně a kryl tvář svú, aby jie neviděl. Ale bieše ďábel velmi snažen porušiti Jozefa, neb ho paní sedieci tvrdě držieše a řekla k němu: „Skrze zdravie faraonovo, chtěj neb nechtěj, musíš mi svoliti! A slibujiť já tobě, učiníš li to, zprostím tě té služby a zápisný list spálím a budeš svoboden. Ó Jozefe, spi se mnú! Velikú krásu máš, ale múdrosti málo máš do sebe. Dvořstvie lidského nemáš, bez něhož krása za nic nestojí aniž se hodí. Spi se mnú, spi, ó Jozefe! Bojíš li se hřiechu, vezmi z pokladóv mých zlato a střébro a daj chudým hojně a odpustíť tobě pán bóh tvój.“

Tehda Jozef počal se modliti a volati ku pomoci božie a řka: „Pane bože Abrahámóv, Izákuov a Jákobóv, otce mého, prosím tebe, buď pomocník a zbav mě této ženy, skrze