Moravský zemský archiv (Brno, Česko), sign. G 10, č. 412, 1471
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Edice přináší text staročeské památky označované „Život Josefův“ či „Život Josefův a Aseneth“. Jedná se o adaptaci původně latinského apokryfního příběhu starozákonního patriarchy Josefa.[1] K povaze památky srov. Lexikon české literatury, s. 1855. Edice zpracovává jeden z celkem šesti dochovaných staročeských pramenů[2] Srov. Úvodní stati ke Staročeskému slovníku, s. 61; Kolár, J. – Nedvědová, M.: Próza českého středověku. Praha 1983, s. 425–429; Nedvědová, M.: Staročeské Knihy o rodu a běhu života Jozefova, LF 1982, s. 216–221., takzvaný stockholmský, který je součástí svazku sestávajícího z několika památek, mimo jiné též ze známého snáře Vavřince z Březové.[3] K popisu knihy srov. Hořejší 2016, s. 53–71.
Život Josefův je zapsán v jednom sloupci černým inkoustem. Obsahuje též rubriku, ovšem pouze v počátečních pasážích textu – rubrika zaznamenává úvodní věty pramene, proškrtává první písmena vět a značí též celkem devatenáct iniciál včetně úvodního zdobného „K“. Zbylé iniciály v textu zůstaly neprovedeny. Rubrikou jsou provedeny též ojedinělé interpunkční znaky – virgule, jež se nacházejí pouze na úvodních stranách pramene.
Text pramene je částečně zaznamenán diakritickým pravopisem, částečně pravopisem spřežkovým. Odchylky zejména v zápisu sykavek standardizuji bez poznámky (např. vſlyſſaw „uslyšav“ / deſſet „deset“ / vtočiſtie „útočiště“ / vmřeš „umřeš“ / včiniſ (ſ s diakritikonem); vzácné cziſterny „čisterny“ / manzelcze „manželce“ / noſyč „nosič“ / nič „nic“). Navzdory obecné distribuční nepravidelnosti respektuji distinkci cz/c např. ve slově cisterna (cyſtern přepisuji cistern / cziſterna jako čisterna); naiwyſſeho apod. přepisuji jako najvyšého apod. Hláska u je v rukopise pravidelně značena grafémem v, v ojedinělých případech (např. wzel „uzel“) však též grafémem w. Distribuce grafémů i a y je poměrně ustálená – y je užito pravidelně např. po r (dary), t (zlatty), c (magicy „mající“), ve slovese být (byl) apod. Y pravidelně značí též spojku i. Ojediněle je grafému i užito pro zaznamenání hlásky y/ý (např. vrodnich „úrodných“, pani „pány“) a grafému y pro i/í (např. kteryzto „kteřížto“). Vokalická délka je značena velice nepravidelně a nezřídka též chybně (např. wnáſſe „v naše“); standardizuji ji bez poznámky. Poměrně pravidelné wyngdi/wingdi (3) přepisuji jako vyjdi.
Standardní písařské zkratky rozepisuji bez poznámky dle příslušných pravidel. Zkratku wel- (263) rozepisuji podle variantního rukopisu a podle kontextu jako velmi.
Hranici slov – stejně jako hranici vět – určuji podle současných norem. Výjimku činím jen u těch slov, jejichž aktualizovaný zápis by mohl dezinterpretovat historický úzus. Jedná se o slova což koli, ač koli apod., která zapisuji zvlášť. Argumentem mi je nejen sám způsob zápisu (zřetelně odděleně), ale také doklad ze s. 268 s vloženým reflexivem „což se koli“. Analogicky pak přepisuji např. ač by. Oproti tomu např. zřetelně zvlášť zapsané do vffati (267) přepisuji dohromady bez upozornění. Totiš, totiž, totižto, kterýchto apod. přepisuji dohromady; Jestliže zvlášť jest li, že (důsledně zapisováno geſtli ze).
Vzácné případy nenáležité jotace v krátkých slabikách (waſſieho, LOK. SG. wozie, ciely apod.) odstraňuji bez poznámky. Ojedinělý případ zvratné jotace ve slabice dlouhé (odpuſtiem) emenduji. Nečetné projevy asimilace znělosti ponechávám všude tam, kde jsou k její realizaci podmínky (např. z boží pomocí m. s boží pomocí); ponechávám též zprostím (tvar slovesa vzprostiti) a ztáhl (tvar slovesa vztáhnúti). Wzazen však emenduji na vsazen, wychaſeſſe na vycházéše, poſaſen na posazen. Ponechávám též diftongizaci ó v uo v krátkých slabikách (DAT. SG. uokovách m. okovách) a zdloužení první slabiky v DAT. SG. ótci m. otci. Doklady ztráty jotace po retnicích (např. nemu m. němu, vwezeni m. u vězení) emenduji. Některé případy zjednodušování souhláskových skupin ponechávám (např. drašie m. dražšie, poďte m. pojďte, ejipský) – po vzoru najvyšého; některé případy emenduji (předgiezce na předjezdce).
Hláskovou podobu vlastních jmen řeším podle míry přizpůsobení českému tvarotvornému systému: Jozef i Jozeph přepisuji jako Jozef. Pharao, faraon hodnotím jako proprium a zapisuji je proto s malým počátečním písmenem v počeštěné podobě faraon/farao. U pojmenování žid volím variantu s malým písmenem. Zachovávám dále podobu Asenet (4×) i Asenech (45×), některá jména přepisuji počeštěně (např. Jákob, Gád, Benjamin), u některých zachovávám podobu nedomácí (např. Asser, Levi a Neptalim).
Opakování téhož textu, které je důsledkem např. písařovy nepozornosti, odstraňuji a komentuji v poznámce.
Literatura
Hořejší, M.: Staročeské rukopisy snáře Vavřince z Březové. In T. Borovský, R. Nokkala Miltová: Sny mezi obrazem a textem, Praha 2016, s. 53–71.
Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha 1968.
Kolár, J. – Nedvědová, M.: Próza českého středověku. Praha 1983, s. 425–429.
Merhaut, L. et al.: Lexikon české literatury 4/II. Praha 2008.
Nedvědová, M.: Staročeské Knihy o rodu a běhu života Jozefova, LF 1982, s. 216–221.