[262]číslo strany rukopisuna pustiny? A opatř, jest li sukně tato syna tvého Jozefa, čili nenie?“

A když sú roztáhli sukni před otcem a jiné rúcho, uzřev to Jákob, ihned zaclonily sú se oči jeho a umenšilo se jest síly jeho od toho dne. Roztrhl rúcho své, i řekl: „Běda, běda mně, sluho[5]~M „slúp“ starosti mé, běda mně, ó utěšiteli bolesti mé! Ó krásné a velmi milé tvé nepřítomnosti nebytie, bolest, zámutek srdce mého velmi hořký! Ó přešťastná Ráchel, že si umřela a že nevidíš sukně této krvavé! Ó Jozefe, synu mój jediný milý! Běda šedinám otce tvého! Běda Benjamin, bratru tvému, který dnes osaměl jako hrdlice! Ó synu mój Jozefe, kde sú sny, jimižto s obveseloval srdce mé? Ó Ráchel, poď ke mně a vyjdi se mnú na púšť, zdali bychme kterú částku těla jeho ještě nalezli po sežrání vlčkem! Ó synu mój milý Jozefe, hrob tvój učiněna sú břicha vlkuov! Ó Ráchel, ba čí to duše tvá, co se jest přihodilo synu tvému!“

A když již Jákob nasycen byl toho žalostného volánie a kvielenie, vzvlekl jest črnú žíni na tělo své a posadil se na té sukni Jozefově a ležal, žalostie ani jeda, ani pije. A když minulo sedmi dní, sebrali sú se k Jákobovi synové jeho a ženy synóv jeho a dcery jeho synóv a přételé jeho a starší ze všé země, aby krotili žalost Jákobovu a prosili jeho, aby pokrm přijal s nimi. Ale nechtěl se utěšiti, než křičéše, řka: „Ó zvěř najhoršie sežrala syna mého milého Jozefa! Ba, jiesti nebudu, než lkaje, sstúpím k synu mému Jozefovi až do pekla!“

I plakal Jákob dvadceti dní, nižádného pokrmu nepřijav, a umdlil se velmi. Ale bratřie Jozefovi to vidúce, zamútili sú se velmi pro ten zámutek otce svého, neb tvář jeho viděli sú churavú a srdce jeho velmi truchlé a zamúcené. Sebravše se súkromě, plakali sú hořce a řkúc: „Běda nám od boha nebe i země, že smy shřešili proti otci našemu! Neodpustí nám, ale odplatí