[261]číslo strany rukopisua od těch dnóv Kainových nenie slyšáno, by kto zabil bratra svého! Běda mně i tobě, bratře milý Jozefe! Běda mi šedin starosti otce mého Jákoba a pláče jeho, kterýž činiti bude všeckny dni života svého! Ó nešlechetní, poďte! Co odpoviete otci vašemu, když die: ,Kde jest Jozef, syn mój milý?ʻ Ó bratřé nešlechetní a zlořečení, kde ste pochovali jeho?“

I odpověděli sú bratřé k Rubenovi, řkúce: „Pravímy skrze boha najvyšého: neučinili smy jemu toho, což ty myslíš, aniž smy jeho zabili, aniž on umřel jest, než prodali smy jeho kupcóm ismahelitským za třidceti hřiven střébra, ješto sú jeli do Ejipta. Protož vezmi tři hřivny střébra, kteréž mají tobě býti.“

Uslyšav to Ruben, plakáše pláčem velikým a hořce a řka: „Ó bratřé nemilostiví, sviecnici otce vašeho zhasili ste a huol podpory starosti jeho zlomili ste! Jistě lépe by bylo jemu, aby nikdy byl synóv neměl!“

Bratřé jemu řekli: „Teď sukně jeho krumpovaná. Setněmy kozla a ve krvi jeho omočmy ji a pošlem ji otci a diemy: ,Zvěř snědla Jozefa!ʻ A nebudem vinni před otcem jeho.“ I bieše roztržka mezi bratřími, kto by sukni otci vzal. Tehda řekl jim Ruben: „Vy jste učinili tuto nešlechetnú věc. Svobodného prodali ste k věčné práci, a tak i neste sukni jeho k otci a vezmete zlořečenstvie za požehnánie!“ A snikše se v radu synové dievčí. Dan vzal sukni tu a přišli sú všickni k svému otci.

A když uzřel je Jákob, řekl jest: „Kde je syn mój Jozef?“ Odpověděli sú: „Zajisté ty jsi jej zabil! Nižádný jeho nazabil, jedno ty! Zdali nevieš, že vlkuov mnoho jest na púšti? A my nemohli smy přijíti k tobě ve třidceti dnech, abychom vzeli potřebu sobě, a báli sme se hnáti stád před vlky. A věz to, otče, za jisté, když smy chodili po pustinách, nalezli smy sukni jeho krvavú. Proč jsi mládence poslal