národ, kakž koli sme my pro našeho otce vinú držáni právě. Ale chtěl buoh podobně, aby, jakož člověk vznesl se vzhóru myslí pyšnú nad se, chtě roven býti bohu, věda zlé a dobré podlé rady diábelské, a upadl v zatracenie, učiniv křivdu bohu tak velikú, že věč nemohl za to bohu dosti učiniti, neb jest nebyl jemu roven; jako ktož by královi učinil ten pych z jeho slúh, že by chtěl se vrovnati jemu, nemohl by jemu vplně toho ijednu pokoru svú odložiti, jakož móž rovný rovnému odložiti. A za člověka jen člověk mohl dosti učiniti, protož podobné bylo, aby buoh milostivý, když se j’ chtěl smilovati nad člověkem, přijal k sobě člověčstvie pravé, ale bez hřiecha, jež jest nebylo dlužno smrti, i pokořil se poslušenstvím až k smrti, z také výsosti, z otcova trónu božského v takú nízkost, aby s té strany, jelikož jest člověk pravý, za člověka bylo to odčiněnie; a jelikož jest bóh pravý, roven jsa otci, mohl bohu tu křivdu takým poslušným ponížením odčiniti. Neb jakož člověk vysoko zamyslil, nechtě v božiem býti poslušenství, tak buoh člověčstvie přijem, nízko sstúpil, ež jest, nejsa dlužen smrtí, i podlé toho tělesenstvie, ješto j’ přijal, chtěl smrt trpěti a pohřeben býti v těle. Neb ne v těle, ale jen v duši sstúpil jest do těch pekelných krajin, kdež jsú otci světí uvězeni byli.
Tři krajiny byly jsú pekelné, jedna pravé peklo, druhá čistec, třetie temnice svatých otcóv. Ktož koli v smrtedlném hřieše umřel a kromě viery pravé a bez naděje do božie milosti a k bohu a k bližniemu milosti nemaje, ten každý šel do pravého pekla, jako i ještě tacíž tam jdú. A z toho syn boží nevyvedl jest ižádného. Druhá krajina jest čistec. Tam jsú ty duše šly, ješto jsú zde poblúdivše kterýmiž kolivěk hřiechy, i počely se zde káti; ale vplně, jakž by dosti bylo, nedokály se, ale tam se musily dokáti. Do té jest nesstúpil syn boží, ani jest té krajiny zrušil; ale v súdný den zrušena bude, neb jen pravé peklo ostane. Třetie krajina byla jest temnice, do té sú šly duše svatých,
