v své věčnosti u věčné muky, neb jest všemohúcí. A ktož, ač má i mnoho a šeředných i dávných hřiechóv, a navrátí se k němu, bude jich všech zbaven, neb jest otec a všemohúcí.
Řiekáme pak: „Stvořitele nebe i země,“ abychom pomněli jeho moc a tiem lépe věřili, že j’ všemohúcí. Neb očité jest znamenie, když jest tak divné věci a rozličné, nebe i to vše, což v něm jest, a takéž zemi i s tiem, což v ní jest, z ničehož stvořil a tak múdře pósobí, že j’ všemohúcí; protož také mocně, což svú múdrostí božskú, ješto nenie jiné než bóh, uzří, že slušie poraziti aneb povzdvihnúti, to porazí aneb povzdvihne.
Pak řiekáme potom: „A v Jezukrista, syna jeho jediného, pána našeho.“ Tiem slovem „jediného“ móžem rozuměti, kteréž chtiec, obéť jest pravé; aneb syna jeho jediného, točíš jediného syna všemohúcieho otce, aneb našeho pána jediného, neb on jest a má býti jediný náš pán. Ale pohřiechu mnoho j’ těch, ješto nemohú řéci u pravdě, by věřili v syna božieho, v jediného svého pána. Neb přídúc pýcha, mohla by někomu dobře řéci: „Ne onť jest sám jediný tvój pán, však já také panuji nad tebú; všaks všicku svú snažnost obrátil ke mně, mněs poddal se. Zdali viece pro mě nečiníš, nežli proň? Však protiv jemu leckdes vydřeš, vylstíš, aby sebe hrdě choval, abych já vždy s tebú byla. A často pro mě neseš tu práci, ješto by, vědě, nenesl pro bóh. Byť buoh kázal tak dlúhé čépky u třevíc nositi, řekl by: Slomil bych hlavu! Byť bylo pro buoh tolik sbožie naložiti na některú potřebnú věc, jakož učiníš pro mě, ještě bych řekla, že i mě i jej za pána máš, a on sám jediný nenie tvój pán; ale vizi, že já viece panuji nad tebú, neb s mi se poddal proto, aby mnú mohl zde nad jinými panovati.“ Též by mohla řéci závist, též lakomstvo mohlo by řéci: „Co mluvíš, by on tvój pán byl, a tož by jediný byl. Však mne poslúcháš, kdyžť káži, i život vážíš mezi lotry, aneb přes moře. Kamžť ponuknu,
