že chuten hřiech, proto hřiechu neostanú. A tak věřie, že bóh jest, a věřie bohu mnozí, majíc mrtvú vieru, ale málo j’ těch, kto by duostojně mohl řéci: „Věři v buoh“, že by točíš měl vieru živú, z milosti zvláštie k bohu skutky dobrými obživenú.
Pak opět věřiec vyznáváme, řkúc: „V otce všemohúcieho.“ otec jest přirozením svého syna přirozeného, neb jest všemohúcí, i mohl jest sobě rovného syna všemohúcieho kromě času z sebe divně poroditi, tak jakž nelze jest toho pověděti, kak to jest, neb nikdy jest otec bez syna nebyl. Jest také „náš“ otec, ač ne týmž činem, jako svého syna přirozením jediného, ale vzvolením; neb dal jest nám tu moc, abychom mohli býti synové boží, a napomenul nás i kázal nám, abychom jej vzývali otcem, řka: „Když se modlíte, řiekajte: Otče náš!“ A když jest otec a všemohúcí, kak by mohl kto nejmieti v něm naděje silné, jediné ač ten, ktož se nechce pokoře i žádati milosti, a nebo chce, aby zlé dobrým bylo, a zlé mysli nikakž nechce přelomiti. Ale když žel jest komu, že j’ zle činil, aneb že nemóž neb neumie tak slúžiti svému otci k jeho vóli, jakož slušie takému otci, nic se pro to nerozpakuj, kdyžť jest všemohúcí a jest otec. Ačs jej rozhněval i přieliš velmi, a hněvals jej přieliš dlúho, navrať se k němu, milostivýť jest. A kdyžť jest otec, snadně u něho nalezneš milost. Jakžť uzří, a ty jdeš k němu, sámť vyjde protiv tobě a utká tě a ukážeť větší milosť, nežs se nadál, ač srozuměje své závině, pokoříš se, seznaje se. Jsi li odrán, oděje tě v nové rúcho a učiníť tobě hody, jakožtě sám ve Čtení pověděl pověst, a sám se mienie tiem otcem milostivým, ktož se k němu pokorně chce navrátiti. A když pak jest všemohúcí, tehdyť móž vše, což jedné chce, učiniti. Velikými hřiechy a nečistými lidé hřešie protivně jemu a také dlúho, ale že jest všemohúcí, ktož se protivie jemu, dokoná svój věk, jenž má pod časem; on móž jej poddati v svém věku, točíš
