najviec, ztratě to najvětší túhu bude jmieti; a jakž jest na smrti stál, tak na súdě postaven bude. Ale to slóve, že ten stojí na pravici, ktož úmyslem vším žádá boha jmieti z pravé milosti; neb ktož jmieti bude boha, ten bude jmieti pravé blahoslavenstvie. Neb praví David: „Lidé dějí, že j’ ten blažený, ktož má tučné voly, břězie ovce, nezrušené zdi, pokojnú ulici, dcery pořádné a okrášlené jako chrámovú okrasú, ale blažený jest ten, čí jest hospodin buoh.“ A tak ktož jest svú mysl ustanovil, že nic nemiluje tak, jako boha, ač miluje potřebu tělesnú podlé pravdy, a proto, že j’ buoh tak zpósobil, abychom po těchto věcech došli oněch věčných, tenť stojí zde na pravici, a kdyžť v tom jej smrt nadejde, i v súdný den postavíť jej na pravici.
Pak opět řiekáme: „Odtud přijíti má súdit živé i mrtvé,“ točíš ten syn boží, náš pán jediný právem, jenž nás jest vykúpil svú krví, umřev za ny a vstal z mrtvých a vstúpiv na nebesa, sedí na pravici boha otce; odtud s pravice otcovy příde, aby súdil živé i mrtvé. Velikú naději mohú mieti, ktož sú právě úfali veň a žádali milosti jeho a vděčni byli, že j’ je vykúpil, a jměli živú vieru, z milosti dobrými skutky obživenú; toť jsú ti živí, jež má ten súdce k věčnému životu přisúditi. Ale s hrozným strachem, v hrozné hanbě ubozí židé, pohané neb kacieři anebo i zlí křestěné na ten súd pójdú. Oni, že jsú nevěřili i haněli jej a jemu se posmievali, mniec, by jinudy, než jím mohli nalézti své spasenie, ano on sám jediná cěsta všem a jinéžť nenie; a tito, točíš zlí křestěné, vidúc, ano to tak, což jsú slýchali a věřili, ale nikdy vděčni nebyli toho a svú milost od boha, milujíc nestatečné věci, odvrátili a vidúc, kak sú se smrtedlnými a šeřednými hřiechy umrtvili. Na ty mrtvé ten věčný súdce má súd vydati, a odsúdí je k věčné smrti, řka: „Skutkóv milosrdných ste nečinili, jděte, zlořečení, u věčný oheň!“ Jako by řekl, by byli milosrdní a byli milosrdenstvie žádali v čas, byli by milosrdenstvie
