ničímž lépe nemóž býti odplacena, jen milostí. A v té milosti má duše jíti výšež výšež v divné rozkoši, a v kakéms jako pokřiknutí radostném, až i zajde jako z umu nad běh přirozený, jako by řekla: „Hospodine, dobro jest tuto býti.“ A jeliž tu měla by naše modlitva konec vzieti, až by jako vešla v stan boží u veselí a v radosti nevýmluvné.
O chvále boží tak jest pěkně onen bosák v oněch knížkách o sedmi vstupních duchovnieho člověka mluvil, ež tuto neuměji já viece psáti o ní. Než to vědě, že j’ proto boha nevychválil; jakož sem byl dřéve řekl, větší jest nad všicku chválu. Protož neslušie jeho chváliti křivdú; neb jest to velím většie chvála božie, ktož ho neumie vychváliti, nežli by jej křivdú chválil.
Dlužni jsme také dieku bohu vzdávati troji: velikú, že j’ nám dal mnoho svých daróv a rozličných; větší, ež nám jest odpustil mnoho za viny; a pak najvětší, že j’ nám připravil také bydlo a chválu věčnú v nebeském království.
Dlužni sme také bohu, milovati jej, že j’ on nám tak mnoho z své dobroty prvé ukázal milosti; a milost nemóž lépe býti odplacena, jen milostí. A protož aby u větší milost člověk svého srdce povzdvihl k bohu, má jemu vše býti libo, což jest bohu libo. Neb kdež jest jednomu též libo, ješto i druhému, tu j’ milost a svazek přiezni; a kdež se jednomu nelíbí, což druhý činí, ob tu stranu nenie milosti. A když se známe, ež jsme slepi, ne všeho viemy, co j’ k čemu dobro; a pakli bychom i neznali své slepoty, a tiem bychom slepějšé byli; protož vše, což buoh činí neb přepustí, má nám býti libo, aby tak ijedné záslony nebylo naší milosti, což koli buoh svým tajným súdem jedná. A tak obmýšlévajíc, co j’ spravedlnost a co j’ správné, móž člověk dobře zpraviti ten ostnec svědomie svého, táhna sě vším snaženstvím, aby to činil, což má z práva. A takéž i o milosrdenství; neb obmýšlévaje, kakť jest libo samému, kdyžť kto ukáže milosrdenstvie, dobře zpravíš ostnec svého svědomie, když budeš jiným milosrden. Kdy pak obmýšlévá,
