psáno, že j’ konec všeho svrchovánie ono božie přikázanie, ješto j’ přieliš široké, točíš milost, jež se šíří až k nepřátelóm. Neb počnúc sě od boha, jde k bližním, když kto podlé božieho zpósobu miluje družce, a pro bóh také i nepřietele. A jelikž kto přišel jest k té milosti, stolik jest přišel k svrchování, a stolik jest bliží boha neb dalí. A to j’ pravá múdrost, ktož po tom trém stojí, točíš aby byl čist a prosviecen a došel svrchovánie k milosti vrúcí, k bohu. A ktož žádá přistúpiti k bohu, ten mosí tú trojí cestú jíti; neb očištěnie, i prosviecenie bez milosti dobré nenie ovšem dobré; jakož Kristus svědčí, že když zlý duch vyjde od člověka, bude člověk jako duom umetený; a nechžť jest i okrášlený prosviecením, ale nebude li v něm milosti dobré, bude prázdný; a zlý duch uzře jej prázden, pojma s sebú jiných sedm horších sebe, vejde v ten duom. A to j’ také jisté, že bez božieho prosviecenie nelze j’ boha milovati; a ktož miluje, stolik, jelikž miluje, od šeředstvie sě očištije. I učí jeden veliký mistr, jmenem Bonaventura, z jehož sem jedněch knížek tyto vybral některé jeho řeči, ujímaje, a některde své k jeho příčiněje, aby, ktož chce dojíti múdrosti pravé, o níž řeč máme, přemietaním mysli, o takých věcech myslí přemietal, z nichž by sobě učinil ostnec svědomie, a přišel ku poprslku rozumnosti, a roznietil oheň pravé múdrosti; aby, když by chtěl očištěn býti, obrátil sě k ostenci svědomie; když osviecen, ku poprslku rozumnosti; a když dokonán v svrchování, k ohni múdrosti.
I slušie každému člověku ten ostnec svědomie svého najprv tvrd učiniti žalostným rozpomínaním na své hřiechy; a také ostr, potom se jím bráně snažně; a má jej zpraviti, znamenávaje, co j’ dobré, k němuž by se měl táhnúti. Tak sě slušie člověku rozpomínati na své hřiechy, ne aby jemu bylo libo a chlubno, že j’ byl taký v čas své mladosti, aneb že j’ ještě taký; ale aby v žalostném zarmúcení a v studu mysl jako žehrala na se z tak
