poklonila. Druhá pak, jíž jsme jemu dlužni jako bohu, má býti většie, tak ež se máme znáti, že jsme přemali slúžiti bohu, aneb čest a chválu vzdávati jemu, jakož slušie na buoh, jenž nás jest vytrhl z ust diáblu, vyplatil od smrti věčné, a uvedl u vieru křesťanskú, kdež móžem zaslúžiti, chcemm li, věčného života, a tú poctí mysl člověčie netolik jako by se poklonila bohu, ale jako by před ním padla na kolenú, když to snažně obmyšlije. A pak počest třetie, jíž sme dlužni bohu jako súdci, ta má býti najvětšie, že se máme znáti, ež jako nic sme k tomu, abychom mohli duostojně bohu počest vzdáti, ež jest nás neodsúdil pro naši nestatečnost a pro naše zaviněnie, a moha spravedlivě na tisíckrát, ale odlevie milosrdně, čakaje polepšenie; a tú poctí jako bychom sě netolik poklonili aneb klekli před bohem, ale jako bychom před ním na zemi padli pro jeho veliké duostojenstvie a pro tu dobrotu, jíž má k nám slitovánie v svém milosrdí nevýmluvném. Neb jistě již nejsme svoji, ale jeho, když nás jest živil, a my smrti zaslúžili a tož často; protož nic není protiv jeho chvále ta čest, ješto bychom mohli jemu učiniti. Avšak nemáme tak zúfati, ež nejsme duostojni jemu činiti čest, abychom nechali v tom rozpačném rozmaření; ale proto vždy, jelikž mohúc a umějíc, činiti máme jemu čest, znajíc to, ež my nejsme dóstojni jemu cti činiti, ani ta čest, již my jemu činíme, jest tak duostojna, ež by mohla, protiv němu ji vrovnávajíc, zač býti počtena; ale že on jest duostojen i té, kterúž my jemu móžem učiniti. A tak svatý Tomáš zpievá, řka: „Směj, což móžeš, chvály vzdáti, nestačíš jej vychváliti; věčíť jest nad všicknu chválu!“ Protož my, ež sme dlužni jemu činiti čest, pro naše hubenstvie nemáme nechati. A když jej máme tak ctíti, ne proto, by jemu té cti potřebie bylo; neb on sám v sobě má čest plnú, nic jie jemu vším stvořením k jeho většiemu blahoslavenství nepřibude, ale že j’ to naše dobré a náš užitek, máme se jemu modliti, chváliti jej a děkovati jemu.
I má modlitva nebo
