věrdunk grošóv, jichžto když mu žid pójčil bieše, křesťan až do třetieho léta zaplacením prodliv jistinu hlavní, jížto pět věrdunk jiných za lichvu přiloživ, židu odčetl jest. Tehda žid jistinu vzem i lichvu, žádal k své straně vyneseného rozsudku, zdali na řečené lichvě docela má dosti jmieti, poněvadž rok i druhý a nad to viec času jest pominulo ote dne pójčenie jistiny peněžité svrchupsané. Křesťan pak zpět praví, poněvadž nenie žádného slibu mezi ním a mezi židem sprvu počátku při pójčovaní o lichvy placenie uloženého, a také poněvadž dokudž byl dlužen, nikdy od žida napomanut nebyl, aniž se který počet stal mezi nimi, zdali lichva, kteráž jest zrostla, má summu hlavní převýšiti.
Druhý kus jest tento:
Jeden z našich některakému židu dva základy jest zastavil, kteréžto když potom chtieše vyplatiti, jmenovitý s ním o lichvu učinil, počet jest, kterúžto i s jistinú židu zpraviv, když žid penieze v klín vzal bieše, a křesťan žádáše, aby mu základy vrátil, jeden základ jemu dal řka, že druhý základ ty časy, když mocí ciesařskú jat bieše, ztratil jest, i tieže křesťan, poněvadž žid všicku lichvu s jistinú vzal jest, a ani před tiem, ani potom, ani ty časy, když s ním o lichvu se smlúvaje, o ztracení základu zmienky jest neučinil, zdali má svój základ ztratiti týmž právem. Na prvnie súzeno bylo, poněvadž slibové skrze smlúvy právo obdržují a sprvu mezi křesťanem a židem žádné jest zmienky nebylo o lichvě, ani potom v stání dluhu mezi křesťanem a židem žádného počtu nebylo, a skrze to lichva tehda přišlá druhú na se brala by lichvu.
