Věno někdy muož býti dáno neb poručeno od ženy jiným nežli muži
Znamenaj příhodu: Některaká vdova děvečce, kterúžto synu svému dala bieše za manželku, dala jest duom, v němž bydléše, miesto věna. A když jest umřela vdova i s synem, a žena, když jmějieše poslední den skonati, duom jie věnovaný otci svému svobodně jest dala, kterýžto zajisté duom když jsú nařkli třie viníkové vdovy svrchupsané, otázka jest, co by v tom za právo bylo? Na to jest odpověděno, že když jest duom dán byl děvečce u věně, její jest byl. A po smrti muže mohla jest o něm zpósobiti, jakž chtějieše.
Kdy žena má přijieti věno, ale ne diel dědičný
Muž jeden maje sbožie a dědice, vdovu děti nemající pojal za ženu, dědinu ve 20 lánách šacovanú jie slíbiv jménem věna, a když jest on umřel bez kšaftu, žena žádala jest třetinu sbožie odumřeného. Ale pastorci její tieží, poněvadž otec jich z macechy jich děti nezplodil, nemá li na věně toliko dosti jmieti. Opět otázka druhá jest, věno mužovo má li býti větčie nežli ženino, čili zase zpět. Na prvnie bylo, že řeč pastorkóv rozumná jest a spravedlivá, protož na věně jé slíbeném, jenž skrze rozenie synuov nepohaslo jest, má dosti jmieti. K druhému odpověd: řečeno jest bylo, že slíbenie věna bylo jest dobrovolné, vedlé vuole slibujícieho mocné ujieti neb přivětčiti. Avšak zvykl jest muž častokrát třetinu věčně věnovati ženě, nežli zase zpět. A vedlé té navyklosti neb obyčeje jako obecně držaného, když věno jednomu z manželóv jmenovitě jest vysloveno, má věno druhého býti uskrovněno, jest li pochybné.
Které věno žena muož obdržeti
Příhoda klade se takto: některaká děvečka muže pojala řádného, jenž jé dvě kopě gr. věnoval, k jichžto zaplacení jiná dva spoluměštěníny naše slíbila jsta, kteréžto řečená děvečka z toho před soudem nařkla, zavázavši se k duovodu i rukojemství i slibu svědky věrohodnými, jenž smluvní lidé slovú. Ale strana odporná rukojemstvie popierajíc, zavázala se k duovodu přenie svého, že svědky svatebnie lidí neb smluvnie okázati chce, že by oni děvečce nic neslíbili, aniž jsú jé co rukojemstvím slibovali, s tiem žádajíc, aby k jich straně bylo usúzenie, zda li věcí svých neb sboží svých svědky nejměla lépe brániti, nežli by jé mělo od někoho odsúzeno býti.
Na kteréžto
