Vít Tasovský z Lipoltic: [Český překlad sbírky nálezů brněnsko-jihlavských, rukopis B]

Knihovna Národního muzea (Praha, Česko), sign. V E 41, 128r–340v. Editor Jamborová, Martina. Ediční poznámka

Edice vznikla v rámci řešení projektu GA ČR č. P406/10/1140 Výzkum historické češtiny (na základě nových materiálových bází).

[Generovaný obsah]

usúzeno, že žena měštěnína domem u věně jé odevzdaném, ač by koli jměla děti s mužem svým předřečeným, ačkoli také dluhy, pro něžto muž byl jest pohnán, s ním jest protrávila, dědičně má vládnúti, aniž odpor měštěnína neb jeho dědicuov, kteréž jest jměla před nebo po odevzdání jí při domu již řečeném vladařství, leč by se jemu dobrovolně odepřela, nápodobně vedlé spravedlnosti moci bude překážeti, poněvadž měštěnín postúpil jest skrze odevzdánie práva, kteréž jest měl k domu jako pán.

Věno druhdy prostě na dědičstvích bývá dáno a druhdy i

budúcně slíbeno a vedlé toho dluhy předcházie a druhdy jich následuje

Protož ač ženě od muže miesto věna dědictvie jmenované před soudem zjevně dané bylo by, a zapsáno to od věřitelóv, potom nebude moci vysúzeno býti.

Pakli by muž vóbec ženě těmito slovy věno slíbil: Po mé smrti sbožie, kteréž pozuostavím, toliko neb budeš jmieti, a potom zase své živnosti rozumně kupečstvím a dobrými skutky se obieraje zašel by v dluhy, velmi by ohavno bylo, jestliže by to věno takovú záplatu dluhóv mělo odraziti, nebo v práviech jest obecné, že věřitel jest svrchovaný dědic. {věřitel vrchní dědic}marginální přípisek mladší rukou Také příleží pravdě, aby žena a dědicové vstúpiec na miesto mrtvých jich dluhy platili. {dluhuov placení po smrti}marginální přípisek mladší rukou

Věno spadá na dědice druhdy

Buďto, že muž v šedesáti letech, když ze tří žen děti vzplodil bieše, a vydav jednomu každému vedlé statku své možnosti věno, i zženil jest je neb k manželství vdal, pojímaje čtvrtú ženu, pojal jest děvečku za ženu, jiežto jmenovitě slíbil jest věno, kterúžto potom bez plodu pozuostaviv, kšaftu neučiniv, vnáhle zdechl. A žena potom po několika nedělech zpravujíc sbožie zuostalé po muži, též bez kšaftu jest sešla. I jest otázka najprvé: to sbožie bratřím li vlastním té ženy pozuostalým, či dětem, kteréž muž z prvních tří žen zplodil bieše, mělo by dědicky příslušeti. A druhé: kterým právem ta žena čas vdovstvie svého vládla jest sbožím svrchuřečeným?

Jimžto konečně bylo nalezeno ku prvniemu: že to jisté zbožie na děti mužovy jest připadlo, ale však bratřím té ženy mají ti děti z toho sbožie věno od jich otce jé slíbené úplně vyjednati. Ale k druhému má býti odpověděno, že žena ty neděle, což jest vdovství živa byla, ne jakožto pravá paní, ale radějí jakožto dobrá správce držala jest po muži odumřené věci. A že nápadové věnným právem bývají zamáteni, ač z kšaftuov pocházejí, o tom hledaj dolejie pod nápisy o dědičstvích.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 10 měsíci a 13 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).