Věno někdy muož býti dáno neb poručeno od ženy jiným nežli muži
Znamenaj příhodu: Některaká vdova děvečce, kterúžto synu svému dala bieše za manželku, dala jest duom, v němž bydléše, miesto věna. A když jest umřela vdova i s synem, a žena, když jmějieše poslední den skonati, duom jie věnovaný otci svému svobodně jest dala, kterýžto zajisté duom když jsú nařkli třie viníkové vdovy svrchupsané, otázka jest, co by v tom za právo bylo? Na to jest odpověděno, že když jest duom dán byl děvečce u věně, její jest byl. A po smrti muže mohla jest o něm zpósobiti, jakž chtějieše.
Kdy žena má přijieti věno, ale ne diel dědičný
Muž jeden maje sbožie a dědice, vdovu děti nemající pojal za ženu, dědinu ve 20 lánách šacovanú jie slíbiv jménem věna, a když jest on umřel bez kšaftu, žena žádala jest třetinu sbožie odumřeného. Ale pastorci její tieží, poněvadž otec jich z macechy jich děti nezplodil, nemá li na věně toliko dosti jmieti. Opět otázka druhá jest, věno mužovo má li býti větčie nežli ženino, čili zase zpět. Na prvnie bylo, [192r]číslo strany rukopisuže řeč pastorkóv rozumná jest a spravedlivá, protož na věně jé slíbeném, jenž skrze rozenie synuov nepohaslo jest, má dosti jmieti. K druhému odpověd: řečeno jest bylo, že slíbenie věna bylo jest dobrovolné, vedlé vuole slibujícieho mocné ujieti neb přivětčiti. Avšak zvykl jest muž častokrát třetinu věčně věnovati ženě, nežli zase zpět. A vedlé té navyklosti neb obyčeje jako obecně držaného, když věno jednomu z manželóv jmenovitě jest vysloveno, má věno druhého býti uskrovněno, jest li pochybné.
Které věno žena muož obdržeti
Příhoda klade se takto: některaká děvečka muže pojala řádného, jenž jé dvě kopě gr. věnoval, k jichžto zaplacení jiná dva spoluměštěníny naše slíbila jsta, kteréžto řečená děvečka z toho před soudem nařkla, zavázavši se k duovodu i rukojemství i slibu svědky věrohodnými, jenž smluvní lidé slovú. Ale strana odporná rukojemstvie popierajíc, zavázala se k duovodu přenie svého, že svědky svatebnie lidí neb smluvnie okázati chce, že by oni děvečce nic neslíbili, aniž jsú jé co rukojemstvím slibovali, s tiem žádajíc, aby k jich straně bylo usúzenie, zda li věcí svých neb sboží svých svědky nejměla lépe brániti, nežli by jé mělo od někoho odsúzeno býti.
Na kte[192v]číslo strany rukopisuréžto
