že musejí pro zachování zboží tak živi býti? Ne, měli by se radovati, kdyby jim zbožie pobrali. Protože by nechtěli zle živi býti, jakož i jiní věrní křesťané mají to učiniti. A věrně ta výmluva, jíž diábel lidí mnoho jest porazil, že říkají: „Musil sem to učiniti, neb by mi pobrali,“ mnohé uvede na věčné zatracení. Neb die Spasitel: „Běda světu pro pohoršení! Musí býti, aby přišla pohoršení, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přijde.“

Ještě jest skúla, jíž zákonníci svatokupčí, že listy dávají lidem, činíce je účastny jich dobrých skutkóv, jakož na listu praví: postuov, modliteb, mší, utrpení i jiných dobrých skutkuov. Ale v tom se klamají, že píší, řkúc: „Činíme tě účastna, neb činiti účastna koho dobrých skutkuov, aby k spasení prospěli a duši, sluší na samého Pána Boha. Věděl to veliký sv. prorok David. Protož neřekl jest: „Já činím účastny jiné lidi svých činóv.“ Ale prosil Boha, řka: „Účastna mě učiň, Pane, všech bojících se tebe a ostříhajících zákona tvého.“ Druhé se klamají, že velebí skutky své před jinými proti slovu Spasitele, jenž die: „Když všechna přikázaní učiníte, kteráž sú vám přikázána, řiekajte: ‚Nestatečné sme sluhy.‘ “ A tak sú řiekali apoštolé. A sv. Pavel, ten jest nedával listův takového účastenství, alebrž i Římenínóm i Korintským i ve všech svých epištolách kromě té, již jest psal Židóm a Timoteovi a Titovi, vždy jest žádal prosby za se od věrných křesťanóv. Ale oni, jako by jim již zbývalo, jiným dávají. Ale divné jest, že těm dávají, jenž sú bohati a od nichž mají čáku, aby nětco od nich vzali, ale chudým nedávají. A též i v bratrství táhnú. Ale mají to věděti, že všichni věrní křesťané, plníce přikázaní svého otce, Krista Sasitele, jsú synové boží a zvláštní bratří v duchovním porození. Neb sú od téhož otce, Krista, a od též matky, choti Ježíše Krista, milostí boží urozeni a jsú bratří Kristovi,