obránce české zemi, svú milostí tyto nehody staviti ráčí. Opět jiné znamenie toho měsíce dubna zevilo sě, hvězda velmi světlá na jednom rohu měsíce jako stojící světieše velmi. Skrze to múdří rozuměli sú příštie kněžete svého Václava, jehož držieše Ota bramburský markřabie, jenž sě naplnilo to. Nebo inhned toho měsíce června knieže přijelo, jehož pánie rytieřstvo, žákovstvo i lid obecný všeho města pražského mile jsú přijeli u veliké jemu střieci vyšedše z svým biskupem. To jisté knieže Václav kakžkoli mladých let bieše, však mysli velmi byl mužné, Boha sě bál a kněží jeho v čest měli. Ale tento Ota co jest učinil, nemá zamlčeno býti. Nebo co jeho prosili páni a biskup velmi snažně, an vždy sliboval a nikdy učiniti něchtěl, až právě dotavad, je-liž jemu pět a třidceti tisícóv hřiven střiebra dali a markrabstvie bramburské s některými hrady a s městy věčně. Takž pak když toto knieže do země sě vrátilo, z takého smutku a z také zádavy všickni lidé jako odechli radostně sě radujíc.
{Rožemberk pojal královu mateř}textový orientátor
V tom času bez kniežete pán jeden z pokolenie Vítkovic neb z Rožemberga královu mateř toho mládence Kunhuntu miloval jest, jenž také pojal ji byl i jměl s ní syna jménem Závišě, křížovníkem svatomařským jsa mistrem byl potom toho zákona. Tak velmi a tak múdře ta králová syna svého byla jest obešla, že toho pána nad jiné pány zprávci neb kapitánem všie české země učinil byl a tak jeho nade všecky jiné zemany povýšil. Proněžto takú pýchu a takú púrú bieše sě rozdul, že jinými vzhrzieše a své výšieše nižádnému pravdy nechtě učiniti ani pokoje zjednati. Jehožto ta králová umřela jest potom a u svatého Franciska pochována. Tehdyž pak ten jistý pán nechtě jako u pohoršenějšiem a ponieženějšiem stavu býti nežli jest dřéve byl, lákal jest opět s královým rodem smiesti sě, jakž sě stalo. Nebo sestru uheřského krále stvrzenú jeptišku z zákona pojal, s nížto syna jměl, kteréhož když chtěl křtíti, pozval na ty hody knieže české pána svého i krále
