[70v]číslo strany rukopisuměst lambardských převeliké množství.
Byli také tato města: Tuškancia, Romancia, Lučenští, Pisanští, Lunanští, Akvisponenští, Seniežští, Viterbienští, Florenští, Sutrienští, Nepenští, Tuskulanští, Tiburcinští, Peruští. Tyto všecky na císařovu pomoc sebrali se byli, jenžto Římané, vidúce také svého pána, s knížaty byli sú posláni. Těmito všemi lidmi Mediolánští obleženi byli, tak, že jedné bran mohli brániti. Byla jest tu věže jedna veliká z mramoru udělaná mezi císařovými stanovišti a mezi tú branú, na niežto Mediolánští obsazeni byli, k bránění, jižto císař oblehl a věži skaziti kázal a oni, bojíce se za život, věži zdali císařovi, jižto Papienskými a Kremonenskými osadil jest. Hrad jeden velmi tvrdý jménem Mojce, s jinými kastely rozličnými Čechové zkazili sú a vše spálili a ženy z dětmi do stanuov zjímavše přivedli, ježto biskup Daniel i penězy, i prozbú vyplativ, poručil je k ostříhaní Peregrinovi, arcipřeštu svému, jenž věrně jich ostříhav a pokrmuov dav, do města dovedl.
Zatiem pak Jindřich, vévoda rakúský, u brány své stanovišť od třetí hodiny až do mraka boj měl, s oné i s oné strany mnozí padali, nýbrž i ohněm některak na miesto bili sú. Jenžto brzo Mediolančané zhašovali. Císař na každý den vokolo mocně obježďoval, aby žádný ven nemohl. A praky vždy dělali. Ty věci když se tak dály, Peregrin, patriarcha akvilejienský, Gerhart bamberský a Daniel pražský, biskupové, s Mediolánskými sešli se, o pokoji jednajíce. V tom také jednání, radě i pomoci králi Vladislavovi poručili se, aby skrze něho milost císařovu mohli míti. Král císařovi dal to věděti, císař uslyšav potřeboval rady svých knížat. Zatiem ranenatenský arcibiskup umřel, o němžto po všech stanech byla pověst, to že jeho Buoh proto
