mohli míti. Jimžto taková odpověd dána jest, že zhola milosti míti nemohú, jediné aby v moc císařovu město navrátili a podlé věrné rady svých aby, všickní tak zjímáni jsúc, před císaře na súd přišli s svými knížaty a tak bosými nohami na zemi padli a nevstávali, až by jim císař kázal. Z nichžto jeden Alminerus jménem z Výmata takto mluvil jest: „Zavinnili jsme, neprávě učinili jsme proti římskému císaři, pánu našemu přirozenému, boj proti němu zdvihše, vinnu naši vyznáváme, milosti prosíme, hrdla naše u moc císařskú poddáváme, klíče městské vaší velebnosti poddáváme, aby pro takové město, pro Buoh i pro ty svaté, ješto tu odpočívají, nám vaše císařská milost ráčila odpustiti a nad námi se smilovati a pokoj nám dáti, pokorně prosíme.“ Císař, přijav klíče mediolánské, smilovav se, tak odpověděl jim řka: „Aby na čtyři světa úhly Mediolánských zavinnění zjevno bylo, ktožkoli z těch měšťan příbytek sobě kde zvolí, aby pokoj na těle i na zboží měli od každého a v město v naši moc zase bylo navráceno.“ To uslyševše Mediolánští, povolili císařově vuoli, jakžkoli rádi i neradi. Tehdy císař před Čechy i před Němci, před Papienskými, před Kremonenskými i přede všemi jinými Lambardy neb Vlachy, na svém súdě na své stolici sedě, žádal rady, co by z toho města učiniti bylo. Jemužto takovú dali sú odpověd, což Mediolánčané jsú jim učinili, též na sobě viděti mají správně. Nebo když sú oni jiná města zkazili sami spravedlivě, buďte také skaženi.
To když uslyšel, proti Mediolánským súd byl vydán císařem. A když vynesen byl súd, vojska vyjeli na pole. A takž prvé Teobaldus, bratr Vladislavuov, potom Papienští, Kremonicenští a všech jiných měst lidé vlaských se všech stran město zapálili, ano císař s svým vojskem na to hledě, takž to staré město
