tomuto povoliti vévodě, jenž jako pohyzditi chtě rodu mému, vdáti mě chtěl, a já nechtěla. A potom až sem do tohoto času u vězení byla nemilostně držána. A tak z tohoto vězení k vám sem utekla, vaší víře i vaší pomoci doufající.“ A tak všicku příhodu jim rozprávěla. To, když měšťané uslyšeli, ačkolivěk lekli se a smutni byli pro ten jistý svár jich, však i pro sirobu této dívky, i pro její otce mnoho dobrého, jenž jim učinil, v svú obranu mile přijeli a slíbili ji ode vší núze obrániti a vší silú po ní státi. To, když dívka uslyšala, z toho jim snažně poděkovala. Páni, když zvěděli, že dievka z vězení utekla, k ní sú se sjeli a o tom, kterak by tohoto Jindřicha vyhnali, radu vzeli. S tím tak proti němu větší války nežli dřéve pozdvihli, a tak se všech stran vší mocí překážeti se jemu jali a v tom, veliké vojsko lidí shromáždivše, ku Praze přitrhli. A na toho Jindřicha, jenž u Praze byl, tehdy mocně trhli. Proněžto stalo se jest takto, že na Hradčanech, tu, před Hradem, jenž ještě zdí ani příkopy obehnán nebyl, mezi pány a mezi lidmi toho Jindřicha boj byl veliký. Nýbrž taková tískeň byla mezi vojskem, že mnozí s koňmi i s oděním do příkopuov padali u předměstí. Naposledy pak páni obdrželi a těchto mnoho zbili a druhých zjímali a třetí na Hrad utekli k svému pánu, jenž najvýš seděl a na tuto zlú příhodu hleděl. Proněžto tato jistá dievka s pomocí panskú těžké války tomuto Jindřichovi pozdvihla jest a o jeho z země vypuzení mnohú mocí i mnohými úmysly myslila jest na každý den.
O tom, kterak král Jan s královú byl oddán, a o jiných mnohých příbězích v české zemi a jinde
Proněžto toho léta páni s túto dievkú snažili se velmi snažně, aby jeho ven vypudili. A s tím tak, jednostajně uradivše se, syna Jindřichova
