nebo ani druhdy slyším, ani vidím,
probera se z toho, druhdy se zastydím.
Těžké břímě na mne jest zvalila,
pro tu milost, kterú k ní mám, radosti mě zbavila.
Toť by mi bylo najvíc k radosti,
uhlédaje ji, abych pověděl jí o své žalosti,
kterúž sem těžkú po ní měl,
dokudž sem jí při sobě neměl.
Než nechtěl bych, by kto měl slyšeti,
sám bych jí chtěl pověděti,
slovo od slova, té přemilé paní,
že jest neslýchala o světském milování,
o túženie, o tesknosti i o žalosti,
že jest neslýchala z své mladosti,
ani jest kdy o tom čítala,
ztěžka by kdy jakživa vídala,
pro jednu v tak veliké žalosti byl,
jakož já pro ni bývám,
že toho žádnému napřed nedávám,
a jak se svět najprvé počal,
by kto tak věrně a příliš miloval
ženu neb pannu, jako já ji miluji,
a Pánu Bohu přísahám i slibuji,
že nechci míti rovného sobě,
by byl v světě věrnější než já tobě.
Uměl bych s ní rozmluviti
a proč tak toužím, oznámiti.
Budiž to poručeno Pánu Bohu,
že já sobě raditi neumím, ani mohu,
a zda by mi z toho pomohl, nežli ona.“
„A protož nemysli ty na to,“ vece panna,
„daj mi to znáti a s sebú mluviti,
kto ví, co komu kto spomuož.
Pověz mi, jestliže to býti muož,
a rozumíš li, jest li jí to pak vděk,
co ty se tuto trápíš kolivěk,
s tím túžením tvým a myšlením,
a také li si tak vážen v srdci jejím –
prosím, odpusť, že chci zvěděti!“
„Milá panno, račiž jediné poslyšeti!
Kterak míníš, nevím, právě li dorozumívám,
tak li, že by ráda viděla, jak se k své milé mám?“
„A já bych to ráda viděla,
a to sem se ještě otázati chtěla,
kterak tomu mám rozuměti,
prosím, rač mi to pověděti!
Mně se zdá, že víc žalosti míváš,
než, dokud si živ, radosti poznáš,
žeť bývá veselé příliš krátko,
rovně jako by byl její nebožátko.
A toto tebe ještě také táži,
velmi li ona sobě to váží,
když jí o své těžké milosti žaluješ
a že se po ní tak vaříš i pečeš –
čili se jí chce tomu zasmáti,
aneb zdali to u kumšt obrátí?
Jižť se mnoho a dost všetečně ptám,
ale neměj za zlé, neb’s se zmínil o to sám!“
„Ba, milá panno, coť mám za zlé míti?
Štatný sem, že mě chceš slyšeti!
Mohuť to přisíci a bez hříchu,
žeť ona z toho nemá žádného smíchu,
neb ví, že nekumštuji,
že ji nad vešken svět miluji.
A když se s ní kolivěk shledám,
vždycky ji k sobě vochotnú uhlédám,
