že tu nenie paní té,
kteráž těší vždy srdce mé.
I počech velmi těžce zdychati
a panna mě opět poče tázati:
„Proč’s nevesel a proč vždy myslíš?
Mohu li tě utěšiti, chci ráda, to vidíš,
a s tebú kratochvíl poctivú vésti,
prosím, rač tu se mnú siesti!“
„Sednu, panno, kde rozkážeš,
a poviemť všecko, co mě otážeš,
neb tohoto času veselého nic neviním,
a tě, převelmi pěknú pannu, vidím,
s níž muož každý vesel býti,
komužkoli toho ráčí příti.
Neb sem v túhách nynie svázán,
pro něž sem v světě bídný nazván,
jsa jat i svázán od milosti,
že nevím, kterak počíti praviti tvé ctnosti.
Ó, panno, by znala, co mně škodí!“
„Pověz, milý, ačť se hodí!
Umím li já pomoci neb raditi,
chciť tě ráda tvé žalosti zbaviti,
jedno svobodně mi všecko pověz!“
„Panno, kdy ráčíš slyšeti, to na mě věz,
že sem strápen přetěžkú milostí,
že se nevím, kam díti před žalostí.
Já mním, že nenie v světě toho,
by měl pro milost žalosti tak mnoho,
kterúž já mám pro túženie,
nemoha míti žádného utěšenie,
když své najmilejší nemohu viděti.
Jaký mám po ní zámutek, chci pověděti.
Co kde vidím najpodobnějšího k radosti,
div mi se srdce nerozpučí žalostí;
a kdež vidím lidi veselé,
všecko mě mrzí, když tu nenie té,
kterúž miluji víc než co živého.
Neumiem praviti nic jiného,
než že sem prohral vešken boj,
její sem a ne sám svuoj,
neb jest laskava věrně na mě
a což jí se ctí, učiní vše pro mě.
I toť pravím, panno, věrně tobě!“
Panna vece: „Prosím, nestyšť sobě,
neb chci o to s tebú šíře rozmluviti,
a zdali budu moci tě utěšiti,
toť bych ráda pro tě učinila,
a tobě vždy věrně poradila,
čím by pozbyl těžkého túžení.
Medle, pěkná li to jest paní,
jest li možné, prosím, rač mi pověděti!“
„Ba přerád, milá panno, jedno rač slyšeti!
Pravím tuto summú tobě,
tak sem ji upevnil v srdci sobě,
že mi se v světě pěknější nezdá,
a že jedva Buoh v nebi tak pěknú má,
a neumiem toho vypraviti.“
Panna vece: „Nenie se tehdy čemu diviti,
poněvadž k ní tu milost máš,
v kteréž se sám přede mnú znáš.
Protož já pravím vždy tvé milosti
a v pravé pravdě bez chytrosti,
ať bych mohla co tobě spomoci,
nespala bych ve dne i v noci,
kdyby mohl míti jiný úmysl k milosti,
připsalť by to každý k ctnosti;
