Toběť sem věrný přítel celý,
protož ty o to buď vždycky smělý
každému toho odmlúvati,
ktož by chtěl na mú čest sahati!
A viem, že se vždy k dobrým pannám, paniem,
to já pod svú věrú pravím,
že jest to věc rytířská a pravá,
ktož se ctným pannám, paním zachová!
S blázny a s opilci se nevaď,
jistěť by bylo k hanbě snad,
nebo ti kumštuom nerozumějí,
najveselejí jim, když se na vrch smýkají!
A netoliko ovšem jazyku svého,
mluvě o pannách, o paních nětco dobrého.
Toť mne jest tomu tak naučila
ta mého srdce všecka síla,
a neumiem já vymluviti toho,
co múdrých řečí slyším od ní mnoho!
Než pravím, kde jest kolivěk,
daj jí Buoh šťastný, dlúhý věk
pro tu víru a přátelskú, přívětivú řeč,
kteráž pronikla srdce mé jako meč!‘
A po těch všech řečech přisáhla
vysoce, že na světě nic milého nemá,
a toho že nic nelituje,
že mne nadevše zboží miluje.
Toť já na svú čest řéci mohu,
že tepruv jako bych okřál znovu,
tak mi se mé srdce zraduje,
když ji tu mám, kteráž mě věrně miluje,
skutkem, řečí hledí mé cti.
Pravím já to beze vší zlé lsti,
že ji tu tepruv míle obchytím
a k její řeči takto otpovím:
‚Ó, má milá tohoto světa radosti,
hořím plamenem jako v ohni v tvé milosti,
znaje tvú ustavičnú víru k sobě,
a ty mne ke všemu dobrému vedeš, i sobě,
napomínajíc mě k řitířské ctnosti –
i kterak já mám zaslúžiti toho, tvé milosti?
Tepruv se již mocně dávám tobě,
a tě beru za nejmilejšího přítele sobě,
poněvadž tu přílišnú víru znám,
život, srdce i všecku sílu dávám,
a toho buď mocna jako svého,
neb sem tvuoj a žádného jiného!
Nižádným se jiným nechci zpravovati,
než což mi radíš, tak chci dělati!
A poněvadž se nynie musím rozlúčiti s tebú,
miluj mě věrně, nezuofámť nad tebú,
a prosím, rač mě v svém srdci míti,
jáť nemohu mimo tě žádnému příti,
a zamkni mě v srdci sobě,
neb se porúčím mocně tobě.
Však ve cti o tvú lásku stojím!‘
A ona mi dí: ‚Já tomu dobře věřím,
neb ve cti věrné milovánie –
toť žádnému ke škodě nenie.
Protož já urukuji svým srdcem tobě,
že tě chci míti za najmilejšího sobě!‘
A jakž sem toho rukojmí přijal,
hned sem zhuoru vstal a děkoval.
Má se řeč jí také slíbila,
ihned mě jest pryč pobídila,
řkúc: ‚Jdi pryč, najmilejší srdci mému!
Jižť se blíží k večeru samému,
