neb v čemžkoli míru před sebú máš,
srdci svému i sobě lépe uděláš,
a to potom vočitě uzříš!“
„Mluvíš, milá panno, jak rozumieš.
Však já sobě sám nemohu nic pomoci,
ani ty mně, by myslila o to i v noci.
A byť mi radil vešken svět,
mně se všecko zdá zpět.
Abych ji co mohl méně milovati,
nechce mi se v tom žádného poslúchati,
a ktož mi koli od toho radí,
netbám, nech se o to se mnú, jak chce, vadí.
A buď já při lidech nebo sám,
když jí nenie, všudy sem svázán,
té ze všech najkrajší paní;
jatý sem, a rád, v její milování
a mám nepokoj ve dne i v noci.
Žádná nemá nade mnú té moci,
abych ji mohl tak v srdci míti,
pro ni žádné jiné nepříti,
neb tak mě jest sobě podmanila,
a mé srdce tuze zavázala,
že na ni nemohu zapomenúti,
ani v svém myšlenie pominúti,
že mě právě v srdce ranila,
její dobrota ke mně mne sobě podmanila.
A tak sem se rozpálil v její milosti,
když jí nevidím, pručím se žalostí
a tak sem velikú milostí obtížen,
že muoj rozum vešken súžen.
Pro její samé milování
opustil sem všecky panny i paní,
a nadiviti se nemohu tomu,
čím sem živ pro túženie, buď poručeno Bohu,
a divím se vždycky sám sobě.
Milá panno, však poviem tobě,
že sem kdy pro túžení živ
a jest to příliš veliký div,
že to kdy mohu snésti sám,
co já po ní přetěžké žalosti mám.
A neumiem polovici pověděti,
kterak mi se ji chce viděti.
By mi kto uměl poraditi,
chtěl bych jemu věrně zaslúžiti,
abych v tom mohl míti nějakú míru;
neboť pravím pro svú víru,
že mi přijde v jednom dni
mnohotisíckrát zpomenúti na ni,
abych mohl při ní býti!
Tošť tepruv nemohu žalosti zbýti,
a že mi tepru tíž než prvé bylo.
Ó, by mé srdce toho nějak zbylo,
a mohl na míru přijíti,
z tak těžké milosti vyjíti,
děkoval bych svému Bohu!
Takto dlúho živ býti nemohu,
a jestliže ji neuzřím vskóře,
tepruv se rozmuože mé hoře.
Však mnohokrát v myšlení sedím,
že pravý zaklaný beran hledím,
a mluv se mnú, kto chce, co chce,
nic mi se otpověděti nechce,
že by ke mně střílel, tak sedím,
a vím, že dosti vztekle hledím.
By mi najlahodnějí kto vymlúval,
vše mi po témž, jako by mi lál,
